Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Listopad 2017

Byla jednou jedna ZŠ

Středa v 17:08 Tak jde život
Doba mé školní docházky je už tak strašně dávno, že se vzpomínky na ní tak nějak vytrácejí, zamlžují a přesto se na některé zapomenout nedá.
Chodila jsem na základku v jedné pražské čtvrti, kde základních škol bylo hned několik. Přesto si myslím, že ta naše byla tak trochu jiná. V té době mně ovšem připadalo všechno naprosto normální. Třeba i to, že jsme jako žáčci prvního stupně museli do školy chodit v pracovním plášti. Teda přesněji, my holky měly modré pracovní pláště, kluci nosili tmavé návleky na rukávech u košile. Přesně takové, jaké můžete vidět u úředníků ve filmech pro pamětníky. Není to žádný vtip ani výmysl. Naše maminky by mohly vyprávět, jak musely pro své dcery opatřit pracovní plášť. Ty šikovnější ušily, ty méně šikovné nechaly ušít. Maminky kluků to s návlekama měly podstatně jednodušší.
Tahle šaškárna trvala, tuším, jenom jeden školní rok. V dalším roce už naše školní fotky dokazují, že pokus o přiblížení se školákům v SSSR skončil.
Normální bylo i to, že jsme skládali pionýrský slib, což bylo běžné na všech školách až do roku 1990. Ale my jsme ten slib slavnostně skládali v Muzeu V.I. Lenina v Hybernské ulici (dnešní sídlo ČSSD). Tím okamžikem se pro nás stal pionýrský šátek součástí denního školního oblečení. Každý týden se ve třídě měnila důležitá služba nejen na mytí tabule, ale i na každodenní hlášení učiteli, kdo nemá šátek. Jeho zapomenutí byl větší problém než zapomenutý domácí úkol.
Normální byl i obrovský venkovní bazén v areálu školy, který jsem za celou školní docházku neviděla napuštěný. V zimě jsem to celkem chápala, ale v létě? Vlastně byly prázdniny ...
Normální bylo i to, že se holky v dílnách učily pilovat, hoblovat, zatloukat hřebíky a kluci v pracovní výchově šili z tepláků palcové rukavice. Na to obzvláště rád vzpomíná můj brácha.
Přesto pro nás bylo naše dětství naprosto normální. Byla to vlastně doba bezstarostnosti, her, kamarádství a pionýrský šátek, sliby i pracovní pláště zůstávají úsměvnou vzpomínkou.





Pečení není moje hobby

17. listopadu 2017 v 9:30 Vaření, smažení, pečení
Když jsem se před více jak 40ti lety vdávala, neboť i u nás se objevil spermoníček šikula, vaření pro mne bylo opravdu velkou neznámou. Doslova. Já neuměla vůbec nic, jen kromě čaje, melty a brambor. Zkrátka naprostý neználek. Já snad ani nevěděla, co s kuřetem, jestli ho v tom igelitu nechat nebo vyndat. Můj první domácí knedlík se mi při vyndavání z hrnce tak trochu "proletěl" po kuchyni, ale chuťově byl překvapivě dobrý.
Při mých začátcích v kuchyni byla po ruce moje milovaná babička, a to přímo nebo jako poradce na telefonu. Postupně jsem se naučila uvařit skoro všechno a myslím, že docela dobře. Jenom to pečení mě nikdy moc nebavilo a tam, kde se v receptu vyskytuje slovo kvásek, obracím stránku. Přesto koláče, bábovky i vánoční pečivo zvládám, zase až taková trubička nejsem.
Problémy mám s pečením bezlepkových zákusků, se kterými je třeba se popasovat po zjištění celiakie u mého muže. Receptů je na internetu spoustu, koupila jsem si knihu Vaříme bez lepku, ale můj moučník většinou není takový, jak prezentuje obrázek. Ale tento víkend jsem si doma šplhla. Hraběnčiny řezy bez lepku byly opravdu moc dobré, i na tom talířku jsou celkem lákavé. Zkrátka se musím pochválit, moje hobby to totiž není.

Hraběnčiny řezy bez lepku

4-5 jablek, 450g bezlepkové mouky (Jizerka), 4 vejce, 250 g másla, 1 prášek do pečiva, 190 g cukru, 1 vanilkový cukr, 1 skořicový cukr, citronová šťáva, sůl

Nastrouhaná jablka pokapeme citronovou šťávou.
Do mísy dáme mouku, prášek do pečiva, žloutky, 110 g cukru, změklé máslo a špetku soli. Vypracujeme hladké těsto a menší část odložíme do mrazáku.
Bílky se zbylým cukrem vyšleháme na tuhý sníh.
Vyválené těsto položíme na plech s pečícím papírem, rozložíme strouhaná jablka, posypeme vanilkovým a skořicovým cukrem a zakryjeme sněhem z bílků. Na sněhovou peřinku nastrouháme těsto z mrazáku a v předehřáté troubě pečeme cca 30 minut při 180°C.
Bezlepkové řezy krájíme až po vychladnutí!




Tak to je opravdu navždy

12. listopadu 2017 v 10:30 Tak jde život
Ať chcete nebo ne, tenhle příběh je prostě " navždy". Když si ten nejrychlejší a nejbojovnější spermoníček najde to svoje správné vajíčko a podaří se mu tam pěkně tiše zabydlet, začíná kolotoč věčných starostí ale i radostí. Ten spermoníček šikula si situaci vůbec neuvědomuje, ale pro všechny v jeho okolí provždy končí, většinou do té doby celkem bezstarostný život, a začíná život úplně nový. Nový, zvláště pro jeho mnohdy i nepřipravené rodiče a pokud je to první výrazný úspěch v boji na tomto poli, tak i pro budoucí babičky a dědečky.
Všudypřítomný strach a obavy o malého tvorečka právě začínají. Začínají a prakticky nikdy nekončí. Prožíváme každou nemoc, každý nezdar a neúspěch a naopak z každého úspěchu se dokážeme radovat. Prožíváme předškolní i školní období střídavě s napětím, obavami, ale i s radostí a pýchou.
Život jde dál, školní období končí, přicházejí první lásky, první kroky v zaměstnání, první známosti, společné bydlení. A tam někde už opět čeká další spermoníček šikula, aby se ten koloběh života nikdy neuzavřel. Tak to má být, tak je to správně...




Obyčejný školní retro den

8. listopadu 2017 v 13:30 Retro vzpomínky
Mám toho nějak moc, snad to všechno stihnu. Večer musím Honzíkovi připravit tašku do školy . Budou se učit hodiny a potom mají čtení, tak ještě , na ten jsem posledně málem zapomněla. Poslední hodinu mají tělocvik , tak je potřeba ještě přemáchnout trenýrky, posledně s nimi Honzík zřejmě vytřel celou tělocvičnu. Ve čtvrtek bude potřebovat vodovky a plnicí pero , to zítra musím všechno nakoupit.
Helenka už je zkušená školačka, ta už se učí i ruštinu a docela jí to jde. Dala mi podepsat žákovskou knížku, nesmím zapomenout jako posledně nebo zase bude poznámka. Ale to má ještě čas. Zítra jedou na výlet, tak hlavně najít chlebník a pláštěnku v televizi říkali, že bude pršet. Ještě jí dám s sebou cigarety ne, nebojte, to jsou jenom žvýkačky. A teď už jenom připravit stravenku na zítřejší oběd , to by mi neodpustila.
Až se zítra večer sejdeme, určitě si dáme polárku a třeba si zahrajeme i blechy

Mně změna času nevadí

4. listopadu 2017 v 10:30 Tak jde život
V době mého dětství žádná změna času neexistovala, po celý rok byl prostě čas jenom jeden. V roce 1979 byl zaveden čas letní , který spoustě lidí přináší řadu problému, mimo jiné i problémy zdravotní. Já s přechodem na letní a středoevropský čas naštěstí žádné problémy nikdy neměla. Pravda, zkrácení spánku o jednu hodinu mi teda dost vadilo, ale vlastně jen ten první den. Tělo si na nový režim rychle zvyklo a teď, když můžu klidně spát a vstávat bez asistence budíku, není problém už vůbec žádný.
Jediný člen naší rodiny, který problém se změnou času měl, je naše Barunka. Je zvyklá dostávat misku s krmením večer kolem šesté a její žaludek je na tuhle dobu prostě nastavený. Kolik právě ukazují hodiny jí naprosto nezajímá, její hodiny ukazují, že už je čas. A miska je prázdná, proč?
Vlastně mi to vůbec nedošlo, když za mnou v neděli přišla v pět, odešla a zase přišla, koukala tak nějak vyčítavě a já, panička, nic. Teprve když začala poštěkávat a odbíhat do kuchyně ke své prázdné misce, tak mi to docvaklo. Je čas krmení, a to je prostě fakt. Kolik ukazují hodiny to není vůbec, ale vůbec důležité.
Stejnou zkušenost má i moje kamarádka s kočkama. Rozdíl je v tom, pro mne dost podstatný, že ona ty svoje kočky krmí sice také v šest, ale ráno. Budíček v pět pro ni tentokrát opravdu moc příjemný nebyl. Ale vysvětlete to těm hladovým tvorečkům.




Ponožky nejen na nožky

1. listopadu 2017 v 9:30 Moje tvoření
Ponožky opravdu nemusí být jenom na nožky, ale dají se z nich tvořit i hračky pro děti. Figurky plním dutým vláknem, takže jsou opravdu lehoučké a pro dětskou ručičku velmi příjemné. Vytvořila jsem už několik medvídků, opic a zatím posledním ponožkovým výtvorem jsou panenky.
Inspiraci mi většinou přinese oblíbený Pinterest a na YouTube se potom dají vyhledat podrobné videonávody prakticky na cokoli. Můžete podle nich vařit, plést, háčkovat, natírat, malovat, renovovat nebo třeba najdete nový způsob na uvázání vaší šály nebo šátku.
Všem přeji příjemné podzimní dny a kolem jen samé milé a pozitivně naladěné osoby.