Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Únor 2017

Opožděný start

21. února 2017 v 18:18 Moje tvoření
Letos mám nějak opožděný začátek, co se týče ručních prací. Když kolem sebe vidím pilné včeličky, tak se tak trochu sama před sebou hanbím. Většinou chuť na něco tvořivého přijde najednou, a pak začnu šmejdit na pinterestu nebo se nechám inspirovat šikulkama, kterých je tady dost a dost. Naposledy jsem objevila docela zajímavý háčkovaný návod na deku. Do deky se mi po pravdě moc nechtělo, ale pustila jsem se do polštářku, na který jsem využila různé zbytky vlny. Medvědi jsou také moje dílo, ale háčkovala jsem je už před dvěma roky. Ten největší byl mým prvním medvědím výtvorem a musím se pochválit, přestože od té doby jsem jich pár uháčkovala, ten první byl nejvydařenější. Nevím proč, ale je to prostě tak.


























O víkendu jsme byli s Barčou na procházce a ještě jsem si ji chtěla vyfotit v zimním roláku. Nechtěla chvilku postát, většinou na mě vystrkovala, víte co. Ale pak se jedna fotka povedla. Včera jsem v Blesku objevila soutěž nazvanou Nejpes, a tak jsem tam tu naší modelínu jen tak pro legraci přihlásila.




Máte doma termokrizi?

17. února 2017 v 18:25 Tak jde život
Nastěnka na otázku zda je jí teplo odpovídala: "Teplo, dědečku mrazíčku." Já na stejnou otázku dostávám odpověď: "Zima, babičko mrazničko."
Poslední dobou se nějak nemůžeme dohodnout, kdy je doma teplo, kdy chladno a kdy vedro k padnutí. Většinou jsem to byla já, komu byla zima a kdo si na zimu stěžoval, ale poslední dobou se všechno docela radikálně změnilo. Na vině není klimakterium, jak by se mohlo zdát, období úporných návalů horka mám zdárně za sebou, pouze občas se ještě problém objeví, ale fakt jen občas. Ruce a nohy mívám studené poměrně často, ale to už tak nějak ke mně patří, jinak to snad ani neznám. Přesto mi doma zima není, což se nedá říct o manželovi, který byl naopak ten, kterému bylo horko pořád.
Změna je prostě život, a tak teď doma v obýváku hrajeme novou hru. On zavírá okna nadoraz a pouští topení, také nadoraz. Já chodím okna otevírat alespoň na malou skulinku a topení stahovat na polovinu, ovšem stačí na chvilku odejít z pokoje a zase je všechno nadoraz.
Je mi vedro, jdu se "jako" podívat z okna nebo zkontrolovat kytky na parapetu a nenápadně stahuju topení.
Je mu zima, navléká se do svetru nebo do županu, a tak to jde pořád dokola.
Docela mě potěšilo, že naše hrátky nejsou ničím ojedinělým, že se o tyto hádky zajímají i sociologové a odborně se jim říká termokrize.
To, jak člověk vnímá okolní teplotu, je velice individuální a závisí to na mnoha faktorech. Ženské a mužské vnímání tepla a zimy ovlivňuje např. konstrukce postavy, výška, objem, svaly, věk, kvalita spánku, kouření, stres, tlak, různá onemocnění.
Vnímání teplotních rozdílů je prostě věda a já už mám celkem jasno.
Podle všeho by největší zima měla být ženě starší, malé, hubené, která špatně spí, kouří, nezdravě se stravuje, je vystresovaná, má nízký tlak a pravděpodobně se léči na nějakou nemoc, třeba na cukrovku.
Tak proč do těch pomyslných kamen pořád přikládá můj muž?




Tenhle orgán nikomu nechybí

14. února 2017 v 17:48 Tak jde život
Orgány, důležité pro život člověka, jsou přece všeobecně dobře známé a nikdo o tom ani na chvíli nepochybuje. Mozek, srdce, plíce, játra, ledviny.
V sedmdesátých letech však existoval jeden, který se snažil nahradit všechny tyto životně důležité funkce, a ač se to zdá téměř nemožné, v mnoha případech se mu to dařilo.
Byl to orgán policejní moci. I mozek, který vykazoval celkem vysoké IQ, a právě takové měl v oblibě, dokázal tento orgán zdecimovat a poslat do kriminálů, psychiatrických léčeben, do dolů, třídíren odpadů, kotelen nebo do podobně myšlenkově "náročných" povolání.
Srdce, která bila za spravedlnost, svobodu a život s možností poznávání a vzdělávání ve světě, ta skutečně bita byla, to orgán nestrpěl. Srdce mnohokrát prohrálo i v milostných a rodinných vztazích prostě proto, že nedokázalo zvládnout každodenní nápor a tlak, a tak pro zdánlivý klid svých blízkých se mnohdy těchto vztahů vzdalo.
Bezstarostně se nadechnout a pročistit plíce čistým vzduchem, ani to leckdy nebylo jednoduché. O očistu těla i ducha se tento orgán staral dokonale. Filtroval veškeré informace, které by mohly zasít v našem těle zrníčko pravdy a poznání.
Byl neúnavný, neúprosný, pracoval tak, jak se od orgánu očekává, pracoval neustále.
Moc ráda jsem na vlastní oči pozorovala selhání tohoto orgánu a moc nerada bych přihlížela k jeho opětovnému oživení.

Rovnoprávnost v kuchyni

10. února 2017 v 17:55 Vaření, smažení, pečení
U nás v kuchyni vládne rovnoprávnost. S manželem se při vaření střídáme. Já jsem ta, která vaří klasiku a on se pouští do minutek a specialit, kterých je na internetu jako hub po dešti. Baví ho to a musím říct, že jeho specialitky mají opravdu úspěch. Používá speciální koření a ingredience, se kterými bych si leckdy nevěděla rady.
Jeho kohout na víně fakt neměl chybu a kachní prsa s pomeranči a portským, která jsou na přípravu docela jednoduchá, chutnají výborně.

Kachní prsa s portským vínem, medem a pomerančem

2 kachní prsa, 2 dcl šťávy z pomerančů, 2 lžíce medu, 1 dcl portského vína, 4 kuličky nového koření, čerstvě mletý pepř, sůl, plátek másla

Kůži na prsou nařežeme na čtverečky a z obou stran osolíme. V misce smícháme pomerančovou šťávu, portské, med, pepř a nové koření.
Kachní prsa položíme kůži dolů na suchou pánev, necháme zvolna prohřát a pak pečeme 12 minut, poté obrátíme a dopékáme dalších 5 minut. Do pánve s kachním výpekem nalijeme připravenou směs, přidáme máslo a přivedeme k varu. Na mírném ohni redukujeme do požadované hustoty. Prsa nakrájíme na plátky , přelijeme výpekem a jako přílohu podáváme šťouchané brambory.


Jako kuchař klasik jsem k odpolednímu kafíčku upekla bezlepkovou bábovku. Bezlepková dieta se v poslední době stala pro mnoho lidí módní záležitostí, ale u nás je to nutnost. Ne všechny bezlepkové moučníky bych mohla s klidným svědomím doporučit, ale tuhle bábovku určitě ano.


Bezlepková tvarohová bábovka

250g másla,25 g měkkého tvarohu, 1 prášek do pečiva, 1 vanilkový cukr, 250 g cukru krupice, 300 g bezlepkové mouky Jizerka, 5 ks vajec, citronová kůra, strouhaný kokos na vysypání formy, tuk na vymazání

Do mísy vložíme změklé máslo, tvaroh, žloutky, vanilkový cukr, cukr krupici a ušleháme do pěny. Přidáme mouku s kypřícím práškem a podle chuti nastrouhanou citronovou kůru. Nakonec vmícháme z bílků ušlehaný tuhý sníh.
Těsto přendáme do vymazané a vysypané bábovkové formy a v předehřáté troubě pečeme cca 50 minut na 170 stupňů.

Po upečení bábovku vyklopíme a ihned zabalíme do alobalu, ve kterém ji necháme vychladnout. Pokud bychom bábovku do alobalu nedali, bábovka by klesla!




Slavík

6. února 2017 v 17:13 Knihy a knížky
Přebal knihy často čtenáře naláká k jejímu přečtení, ale v tomto případě bych zřejmě přišla o nádherný příběh. Tak trochu se přebal nepovedl. Knihu mi doporučila kamarádka a jsem jí za to vděčná.
Silný příběh dvou povahově rozdílných sester je z doby druhé světové války. Odehrává se ve Francii, kdy do země vpadnou Němci a v životech lidí nastávají změny, mnohdy opravdu tragické.
Vianne, starší sestra žije ve vesničce nedaleko Paříže a po odchodu manžela, který je povolán do zbraně, zůstává sama se svojí malou dcerkou. Do jejího domu je nasazen německý kapitán a osamělá žena je nucena vycházet nepříteli vstříc neboť ji hrozí, že o vše přijde a bude muset opustit i svůj dům. Přes všechny překážky a nástrahy se zapojí do záchrany židovských dětí a z mladé ženy, zpočátku se vším smířené, se stává člověk, který nasazuje vlastní život za záchranu a pomoc těm ještě potřebnějším, než je ona sama.
Mladší sestra Isabelle žije v Paříži a je nucena přidat se ke krajanům, kteří své životy musí zachránit útěkem z hlavního města. Isabelle je velmi impulsivní človek, který se nechce jen tak smířit s nastalou situací. Přidává se k odbojovému hnutí a smyslem jejího života se stává pomoc sestřeleným letcům RAF. S pomocí ostatních převádí letce přes Pyreneje do Španělska pod přezdívkou Slavík.
Je to opravdu silný příběh z válečné Francie zejména o ženách a dětech, jejich těžkém dospívání, ale i o lásce sesterské, mateřské, o lásce k otci, a to vše na pozadí obrovských útrap a nebezpečí. Kniha je nádherně napsaná a přestože jde o válečnou tematiku, nepůsobí depresivně, jak by se na první pohled mohlo zdát. Můžu jenom doporučit.



Příběh paní Pavlíny

1. února 2017 v 17:18 Hrátky s češtinou
Už poměrně dlouho jsem netrápila mozeček vymýšlením příběhu na jedno písmeno. Tentokrát jsem vybrala "P".

Páteční poledne, pořád prší. Praha plná pospíchajících, přebíhajících, promoklých Pražáků.
Plnoštíhlá, pihovatá padesátnice Pavlína prochází parkem, přebíhá po přehledném přechodu. Páni! Pan Poštolka porušil předpisy. Postarším Peguotem paní Pavlínu porazil. Pavlíně pomáhá pouliční prodavačka prošlých polských potravin. Právě přijíždí příslušník pražské policie. Pobledlému Poštolkovi pohrozí pokutou, pokud pil pivo, podmínkou.
Přes parkoviště právě přichází podsaditý, pesimistický penzista, pan profesor Ptáček. Profesorova podnájemnice Pavlína pláče, podpatky polámané, potrhané podkolenky, podlitiny pravé paže, pravděpodobně pohmožděná páteř.
Promoklá, poraněná Pavlína potřebuje první pomoc. Policista přivolá pohotovost, přijíždí příjemný psycholog, pomáhá poraněné překonat první pocity. Překvapenou pacientku potom přebírá poliklinika. Potřebuje postel, prášky, podrobně prohlédnout, potvrzení pojišťovny, pořádného, poměrně protřelého právníka.
Peguot pana Poštolky patří profláknutému pražskému politikovi, předsedovi politické partaje.
Připravte prachy paní Pavlíno, privátní právník právě přichází.