Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Leden 2017

Jak ten čas letí

26. ledna 2017 v 18:51 Tak jde život
Ještě nedávno jsem přemýšlela o vánočních dárcích, co dobrého uvařit, co upéct. Vánoce jsou nenávratně pryč a pomalu končí i první měsíc nového roku. Život utíká tak rychle až mě to začíná děsit. Právě teď, koncem ledna, to už jsou dva roky, co jsem si založila blog. Marně vzpomínám, co vlastně bylo tím impulsem, kde se vzal ten nápad, který mě nasměroval na stránky blog. cz a kde jsem vzala tu odvahu pustit se do něčeho naprosto neznámého. Vážně to nevím, ale jsem ráda, že se to stalo.
Sama sobě jsem dokázala, že se člověk v každém věku může naučit nové věci, a to i takové o kterých je přesvědčený, že jsou nad jeho síly. Mám z toho obrovskou radost i díky Vašim návštěvám a komentářům, které mě moc těší a utvrzují v tom, že až tak úplně pitomý nápad to snad nebyl.
A tak tomu svému blogu, a potažmo i sobě, přeju ještě dostatek nápadů, zážitků a spokojené návštěvníky.
Naše Barča, která je nedílnou součástí blogu, byla na samém začátku malé, roztomilé štěňátko. Za pár měsíců jí už budou tři roky. Vždyť to říkám, letí to letí .







Na závěr ještě dva citáty, o tom, co je čas a jak může být relativní.


Čas je pojem relativní a den může mít hodnotu pěti mminut anebo šdesátidvou hodin, což záleží na tom, co v něm prožijeme.
Miroslav Horníček

Minuta je dlouhá podle toho z jaké strany záchodových dveří stojíte.
neznámý autor

Mrzne a mrzne

20. ledna 2017 v 22:02 Tak jde život
Dneska dopoledne jsme si udělali takový malý výlet na chatu. Nemáme to daleko, tak jsme vyrazili jenom tak na otočku. Nakoupila jsem lojové koule a slunečnicová semínka pro ptáky, Barunka dostala teplý kabátek a jelo se.





Zima byla pořádná, zahrada pokrytá nedotčenou sněhovou peřinou je opravdu nádherná, ale přece jenom tak nějak smutná. Zamrzlé jezírko, zasypané sněhem nebylo ani vidět. Máme v něm sedm karásků, kteří už přežili šest zim, a tak doufám, že přežijí i tentokrát. Nejsou to rybky šlechtěné ale nachytané v nedalekém lesním jezírku, zřejmě proto jsou poměrně odolné.
Štěstí na jasnou a slunečnou oblohu jsme tentokrát neměli, a tak i fotka zasněžené loňské trávy u cesty je tak trochu smutná.




Fóbie z výšek a Stavovské divadlo

16. ledna 2017 v 17:27 Divadlo
Možná se ptáte, jak tyto na první pohled nesrovnatelné věci spolu souvisí. Souvisí a v mém případě opravdu hodně. Fóbii z výšek mám obrovskou i při sledování televizních dokumentů z vysokohorského prostředí, výškových budov i rozhleden, a to i z bezpečí pohodlného křesla v obýváku. Taková fóbie je provázena zvláštním pocitem a chvěním nohou, čemuž říkám, že se moje nohy bojí. V ojedinělých případech, kdy se ve výšce nacházím já sama se k tomu ještě přidává strach z pádu dolů, propadnutí podlahy, utržení zábradlí, zřícení mostu.
Na sobotní večer jsme měli lístky do Stavovského divadla, na hru Audience u královny, na kterou jsem se fakt hodně moc těšila. Nijak mě ani nezarazily vstupenky na I. galerii do 1. řady, přestože jsme museli šlapat až do 3. patra. V šatně jsme si odložili a pokračovali vyhledat naše místa. V ten moment mi došlo, kde budu muset trávit následující téměř tři hodiny.
První řada má před sebou hodně málo místa, koleny se dotýkáte balkonu, který je navíc hodně nízký a i já se svými 160 cm ho mám sotva tak do pasu. Pro můj pocit bezpečí by musel být vysoký alespoň tak, aby mi koukala jenom hlava, což uznáte, že v divadle fakt nejde. Polilo mě horko, ale jala jsem se bojovat. Zasunula jsem se do sedačky tak hluboko, že jsem na jevišti neviděla téměř nic a čekala na začátek představení s nadějí, že až potemní celé divadlo, dokažu se soustředit pouze na to, co se bude na jevišti odehrávat.
Představení začalo, pomalu jsem se vysunula a během chvilky opravdu vnímala pouze děj úžasné divadelní hry. Problémy nastaly zase o přestávce, kdy je třeba protáhnout tělo, opět se vrátit na své místo a sedícího diváka požádat v tom uzoučkém prostoru o průchod. Opět následovalo zasunutí do sedadla a po začátku druhé části pomalé napřímení a soustředění se na představení, které mělo obrovský úspěch. Závěrečné ovace nebraly konce, diváci tleskali ve stoje. Cítila jsem to stejně. Omlouvám se, paní Janžurová, také bych ráda tímto způsobem vzdala hold Vašemu hereckému umění, ale ....

Audience u královny

Divadelní hra je postavena na skutečnosti, že britská královna Alžběta II. pravidelně každé úterý přijímá premiéry britské vlády. Zachycuje Alžbětu od jejích pětadvaceti let, kdy nastupuje na trůn po smrti svého otce Jiřího VI. až do současnosti. Iva Janžurová mládne i stárne se svojí postavou naprosto přirozeně a nauvěřitelně. Sledujeme proměny ženy, která je pro své okolí tvrdá osobnost, zároveň však sama prožívá osobní krize a bolesti.
V dalších rolích se představí např. V. Postránecký jako W. Churchil, T. Medvecká jako M. Thatcherová, J. Hartl v roli Komorníka nebo I. Bareš jako nevychovaný premiér H. Wilson.
Představení trvá téměř tři hodiny a hlavní postava je až na malé vyjímky (rychlé převleky, paruky) neustále na scéně, což je výkon opravdu obdivuhodný.
Možná by mohlo být představení o něco kratší zkrácením některých scén, ale i při této délce se divák nenudí. Závěrečné ovace a neustále vyprodané představení je toho určitě důkazem.





Mama hotel

11. ledna 2017 v 19:13 Tak jde život
Co je to vlastně mama hotel? Označení vzniklo pro situaci, kdy dospělý, pracující potomek zůstává bydlet se svými rodiči , a to se všemi benefity. Očekává teplé jídlo, mnohdy i svačinky do práce, vyprané a vyžehlené prádlo, uklizeno a pochopitelně plnou lednici. Mnohdy mama hotel za tyto služby ani nepožaduje příspěvek, vše je v jeho režii.
Není bez zajímavosti, že klientelu těchto hotelů tvoří většinou muži, čímž všeobecný názor, že muži jsou nezávislejší než ženy, nějak pokulhává.
Ti se většinou nepodílejí ani na domácích pracech a mnohdy pro ně nebývá problém požádat rodiče i o finanční výpomoc. Hotel tak někdy horko těžko financuje veškerou režii, zatímco pracující klient si může ušetřit celkem slušnou částku na kvalitní mobilní telefon, oblečení nebo zahraniční dovolenou. Není to tak samozřejmě ve všech případech.
Najdou se ovšem i tací, kteří do práce nechodí vůbec, protože, on chudák ,nemůže žádnou najít. A proč by hledal, co mu chybí?
Toto jsou situace, které se v naší společnosti nevyskytují zase až tak dlouho, ale počet mužů, kteří zůstávají bydlet se svými rodiči i v dospělém věku, stále stoupá. Do konce osmdesátých let zůstávaly děti u svých rodičů do doby, než uzavřely manželství. V současné době odcházejí většinou kvůli škole nebo zaměstnání. Do manželství se mladí lidé moc nehrnou, chtějí nejprve vystudovat, cestovat, bavit se. Nic proti tomu, ale rozhodně by to nemělo být na úkor někoho jiného.
Většina rodičů svým dětem pomůže, ale je třeba vidět z druhé strany i nějakou tu snahu. Potom rodiče pomohou a pomáhají i velmi rádi.
Myslím, že hotelový řetězec Hilton se má pořád ještě co učit.



Chvála bláznovství

6. ledna 2017 v 18:47 Divadlo
Na konci loňského roku uvedlo divadlo Palace divadelní hru norského autora, Chvála bláznovství.
Hlavními postavami komedie jsou Elling a Kejall, dva mladí muži, kteří se poznali jako pacienti psychiatrické léčebny. Elling je velmi inteligentní třicetiletý muž, který se na klinice po smrti své matky léčí se sociální fóbií a autismem. Kejall je hromotlucký instalatér s poněkud nízkým IQ. Oba spojuje láska k ženám, kterou prožívají ve svých představách a fantaziích, a po propuštění z ústavu je spojuje i samostatný život. Ten je vlastně divadelním příběhem.
Jejich střety s každodenní realitou, problémy a situace se sociálním pracovníkem, který dochází do jejich bytu, aby jim pomáhal při překonávání každodenních situací. V jejich životě dochází k mnoha nepředvídatelným a opravdu humorným situacím, kdy si zároveň člověk uvědomuje osamocenost hrdinů, jejich strach z lidí i okolí, ale i touhu po lásce.
V hlavních rolích hrají Martin Hofmann a Filip Blažek a musím říct, že opravdu skvěle. Pohyby, mluva, gesta, mimika, hra očí, opravdu jim tu duševní nemoc věříte.
Představení s vlídným humorem a vtipem Vás přesto donutí k zamyšlení, že pro duševně nemocné lidi není samostatný život v současné hektické době nijak jednoduchý. Nakonec on není jednoduchý ani pro zdravého člověka.
Mohlo by se zdát, že toto téma není pro komedii zrovna to pravé, ale podle ohlasu diváků musím říct, že opak je pravdou. Laskavý humor a skvělé výkony určitě pobavily.



Start do nového roku

2. ledna 2017 v 19:05 Tak jde život
Vlastně jsem ani nevěděla, jak a s čím bude můj blog startovat do nového roku. Už to vím!
Dopoledne jsem byla na pravidelném pondělním cvičení pro nás starší a pokročilé. Relaxační cvičení s prvky pilates, dnes včetně cviků na uvolnění a posilování svalů kolem kotníků, to se teď v zimních měsících bude obzvláště hodit, naše chůze bude stabilnější.
Začalo trochu chumelit, nic moc, ale chodníky jsou bílé, vrstvička možná dva milimetry. Beru si připravenou tašku do knihovny a jdu si pro další příděl zajímavých příběhů i detektivek.
Ty dva pitomé milimetry stačily k zakrytí ledovky v naší ulici celkem spolehlivě, a tak jsem se po odchodu z baráku poměrně brzo válela na zemi. Dopad byl dost tvrdý i když zadek je docela v pohodě. Celou vahou jsem dopadla na loket. Zlomené to není, ale bolí to jako čert.
Cvičení na posilování kotníků nějak nevyšlo, někde se stala chyba. Jsou ovšem daleko horší pády a dopady, a tak ten raketový start do nového roku nedopadl zase až tak špatně.
Jó, knihovna měla ještě dneska zavřeno.