Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Červenec 2016

To mi hlava nebere

26. července 2016 v 17:29 Tak jde život
Jsou věci, kterým fakt nerozumím a hlava mi to nebere. Určitě znáte spoustu situací a příkladů, nad kterými jen nevěřícně kroutíte hlavou, a prostě jen zíráte.
Napadlo mě pár takových příkladů.

Proč je zboží levnější až když skončí inzerovaná sleva v letáku (sušené maso pro psy v Tescu)?
Proč platím ročně 1200,- Kč za parkování v ulici, kde mám trvalý pobyt, ale záruku, že opravdu zaparkuju, nemám (Praha)?
Proč zaplatím ročně 600,- Kč za 10 ks! igelitových pytlů na směsný odpad, který ve valné většině případů stejně odvážíme sami, protože obec tuto část při svozu odpadů jaksi pomíjí (chata Praha-východ)?
Proč při hospitalizaci mého otce na kardiologickém oddělení zjistil lékař až na operačním sále, že chybí jedno z potřebných vyšetření a proto se zákrok odkládá (minulý týden Vinohrady)?
Proč týden dětského tábora stojí cca 3000,- Kč, ale prázdniny trvají dva měsíce?
Proč si celkem dost malých dětí myslí, že je kráva fialová?

Je toho hodně, čemu se nepřestávám divit, zřejmě se s tím musím smířit, ale pořád mi to ta hlava nebere!


Kudy z nudy?

22. července 2016 v 19:01 Moje tvoření
Když jsem byla na té chatě takový siroteček, musela jsem si najít nějakou zábavu pro ručičky. Měla jsem naháčkované čtverečky na polštářek, bylo potřeba dát to dohromady. To mě ale moc nebaví, vyžaduje to trpělivost, kterou jaksi moc nemám, ale dodělat se to musí, teda vlastně mělo by se. Tak jsem se pochlapila a šla do toho. Barvy to nejsou zrovna moje nejoblíbenější, ale dostala jsem spoustu zbytků a zbytečků, tak to přece nevyhodím.




Dalším výtvorem byli medvědi z froté ponožek, tak se také trochu chlubím ...



Změna je život

15. července 2016 v 16:41 Tak jde život
Jsem na chatě už druhý týden, od neděle do čtvrtka vždycky sama, a už mne to teda moc nebaví. Budu muset odjet zase na pár dní domů, změna je život.
Vymyslela jsem si v bytě nějaké změny a v současné době moje přítomnost není ani nutná ani vítaná. Pletla bych se prý já i Barča.
Slyšela jsem nedávno krásnou hlášku, že rakev nemá kapsy. Je to pravda, a tak jsem přemýšlela, co s tím udělat. No a vymyslela jsem právě ty změny. Manželovi se zpočátku do ničeho moc nechtělo, znáte to. Nenechám se odradit, protože tak by se u nás nezměnilo nebo nevyměnilo nikdy nic. Začali jsme shánět nábytek a koberec. Měli jsme štěstí, v nově otevřené prodejně XXXL nám oběma padl do oka nábytek do obýváku. S kobercem to tak jednoznačné nebylo, ale nakonec jsme se shodli i na něm.
Největším problémem byla stávající stěna, která sice nebyla nijak poškozená, ale své nej roky už přeci jenom měla za sebou.
Chtěli jsme se jí zbavit za odvoz, protože bylo jasné, že s prodejem se už moc počítat nedá. Vylklízecí firmy za tuto službu požadovaly cca 1500,- i více, což se mi nezdálo nijak málo. Naštěstí zapracovala náhoda. Syn přes známéhgo zařídil demontáž a odvoz do sběrného dvora za 500,-. Veškerý nábytek i koberec byl odvezen.
Nový koberec už je položený, ve středu dorazil nábytek a právě probíhá jeho montáž, při které bych vážně nebyla nic platná. Velká klika je, že syn je vyučený truhlář, a tak se jako "hlavní montážník" úkolu ujal. Přesto montáž nejde takovým tempem, jak si to ti moji chlapi představovali. Nebýt syna, zřejmě by byl dost velký problém. Teď už chápu, proč nám tu montáž neustále nabízeli. Umím si představit, jak u nás létají ty "sociální pracovnice", ale ať, hlavně, když se dílo podaří.
Ušetřeni jsme byli i malování, neboť to u nás proběhlo v loňském roce, tak teď už opravdu čekám až bude nábytek na svém místě. A pak nastoupí moje maličkost.
Všechny věci, knihy, sklo, oblečení, které jsem vystěhovala bude třeba znovu někam uložit. Díky této debordelizaci jsme také zredukovali šatník můj i mého muže a že to fakt už bylo potřeba. Těch hadrů, co jsem nanosila do kontejnerů!
Pro každou věc či knihu bude třeba najít nové místo, ale s tím už si pohraju a docela se na to těším.
A pak už se zase na chatu budu těšit.



Co všechno se dá zapomenout

9. července 2016 v 15:49 Tak jde život
Běžíte ráno do práce, do školy nebo jdete jen tak něco nakoupit.
Nastoupíte do MHD a během jízdy si uvědomíte, že průkazka zůstala ve druhé kabelce. Pokud máte štěstí, že nepřijde kontrola, nic se vlastně neděje. Pouze na každé zastávce rentgenovýma očima sledujete každého nastupujícího, co kdyby zrovna tamten pán byl obávaný revizor. Občas zafunguje zákon schválnosti a vy slyšíte: "Vaši jízdenku, prosím!". Problém je na světě.
Při nákupu u pokladny zjistíte, že peněženka zůstala doma, tedy doufáte, že je doma. V tom případě máte dvě možnosti. Nechat nákup v košíku nebo se proběhnout domů.
Zapomenuté klíče od bytu nejsou až takový problém, pokud nebydlíte sami. Během dne někdo domů určitě přijde. V opačném případě to trochu naruší Váš rozpočet, nějakou korunu za otevření dveří to stát bude.
Zapomenuté doklady velkým problémem patrně nebudou, pokud právě nejste za volantem Vašeho autíčka. Chybějící řidičák se problémem může stát během chvilky.
Sama mám jednu úsměvnou historku se zapomenutými věcmi. Před několika lety probíhala v našem domě opravdu velká rekonstrukce. Výměna stoupaček, bytových jader, oken, vchodových dveří do bytů, úprava lodžií a celková nová fasáda celého domu. Na dva měsíce jsme se odstěhovali na chatu, která naštěstí není daleko, takže nebyl problém každý den dojíždět. Krátce před touto příšernou anabází jsem si prožila vlastní peklo u zubního lékaře. Skončilo to částečnou zubní protézou, zkrátka nové zuby, jak já říkám, vyndavací zastamdací.
Vyrazili jsme jsme jako každé ráno. "Máš všechno?" ptal se můj muž. "Jó jasně, jedeme!" No, tak úplně všechno jsem zase neměla. Chyběly vyndavací zastamdací. Naštěstí jsme ještě nebyli daleko.
Zapomenout se dají opravdu různé věci. Kuriozity zapomenuté v metru mne docela pobavily. Láhev slivovice s nápisem Karlovi k narozeninám, hrábě, přebalovací pult nebo rybičky v igelitovém pytlíku.



Není seriál jako seriál

6. července 2016 v 16:52 Tak jde život
Není seriál jako seriál. Některé jsou téměř nekoukatelné, některé naopak sleduju ráda, převážně naše s kriminální zápletkou.
V současné době vysílá ČT Art životopisný seriál Verdi natočený v roce 1982. Kdysi už byl tento seriál vysílaný, a tak se ráda podívám znova. Seriálem diváky provází vypravěč, který nás zasvěcuje do poměrů tehdejší Itálie a svým vyprávěním nenásilně komentuje a posouvá děj od narození malého Giuseppa.
Seriál může být zajímavý, poučný ale hlavně koukatelný.

Giuseppe Verdi

Narodil se v roce 1813 v rodině venkovského hokynáře a hostinského a přadleny. Místní farář poznal u malého chlapce lásku k hudbě a stal se jeho prvním učitelem hry na varhany. Obrovského talentu si povšiml Antonio Barezzi, obchodník z blízkého města, který se stal jeho mecenášem. Mladého Verdiho podporoval hmotně i finančně, dovedl ho k přijímacím zkouškám na konzervatoři v Miláně. Zkoušky úspěšně zvládl, přesto nebyl přijat pro údajně vysoký věk. Bylo mu tehdy 18 let. Přesto v Miláně zůstal a studoval u cembalisty operní scény v divadle la Scala.
V roce 1836 se oženil s dcerou svého mecenáše Margheritou. Jejich manželství však provázela jedna tragédie za druhou. Jejich dvě děti zemřely v útlém věku a v roce 1840 zemřela i jejich matka.
Útěchou mu byla tvrdá práce, která mu přinesla velký úspěch. Blízko svého rodiště zakoupil statek, na kterém i sám hospodařil.
Přátelil se s milánskou společností, byl zván do šlechtických salonů, kde poznal i svoji druhou manželku, se kterou se oženil až v roce 1859.
Úspěšný skladatel se stal poslancem prvního italského Parlamentu, později do politiky vstoupil znovu jako člen senátu. Byl dekorován Velkým křížem italské koruny a jeho busta byla vystavena ve foyer milánské Scaly. Miláno a Řím mu udělily čestné občanství.
Verdi složil 28 oper a celou řadu dalších hudebních děl.