Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Spěchám pomalu

15. února 2015 v 18:40 |  Tak jde život
Festina lente - spěchej pomalu. Tak platnost tohoto rčení jsem si ověřila již mnohokrát. Naposledy celkem nedávno.
Moji rodič mají přes 80 let a oba jsou úžasní, zatím absolutně soběstační. Přesto byla moje matka nedávno v nemocnici a po návratu domů byla nějakou dobu méně pohyblivá. Proto jsem jim občas vozila jídlo, i když se v kuchyni celkem úspěšně snažil i otec.
Jednou jsem se k nim opět vypravila s obědem. V tašce rajská omáčka s knedlíkem. Cestou jsem se stavila u řezníka pro kuřecí kostry na polévku. Vyjdu z obchodu a na křižovatce vidím na červenou stát autobus. Nenapadlo mě nic lepšího, než - to doběhnu. Samozřejmě nedoběhla. Jen co jsem vyrazila, tak jsem ležela na chodníku. Kuřata se ještě naposledy proběhla, rajská naštěstí zůstala v plastové krabičce. Měla jsem roztrhané džíny a celkem slušně sedřené koleno. Dokulhala jsem na zastávku a tam se mi udělalo špatně. Bylo mi na omdlení a cítila jsem, jak blednu. Sedla jsem si na lavičku a volala manžela. aby pro mne přijel, protože bylo jasné, že s obědem tentokrát sama nedojedu.
Lidé čekající na autobus si mne nějak divně prohlíželi. Až doma mi bylo jasné proč. Barva v obličeji zelenobílá, ruce od krve, protože jsem si stačila odřít i klouby, rozedrané džíny a celá já zhroucená na lavičce zastávky. Asi si říkali, ta to teda přehnala a už takhle dopoledne!
Nicméně od té doby fakt nedobíhám. Proč taky?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama