Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Energie a kde ji brát?

Sobota v 9:30 |  Tak jde život
Nesmíš žít v minulosti a trpět pro to, co se nedá napravit. Věnuj svou energii tomu, co ještě můžeš změnit.
Flavia Bujor francouzská spisovatelka

Tak to je naprostá pravda. Proč věnovat svoji energii na to, co je za námi a s čím už opravdu neuděláme vůbec nic. Přesto i já sama občas přemýšlím, jestli určité věci v životě nešly řešit jinak, lépe. Možná ano, teď už je ale zbytečné věnovat tomu čas a stresovat se pro to, co by bylo, kdyby ...
Život je krátký, a proto raději věnujme svoji energii věcem a vztahům současným a těm, které nás ještě čekají, těm, které můžeme nějakým způsobem ovlivnit. I tak budou přicházet situace, které si vyžádají hodně naší energie, empatie, sil a pevných nervů.

Většina lidí spotřebuje více energie na mluvení o problémech než na jejich řešení.
Henry Ford

I tenhle citát mi připadá pravdivý a musím s ním jen souhlasit. Z vlastní zkušenosti vím, kolik času, energie a řečí jsme věnovali této rodinné situaci.
Před více jak 30ti lety jsme se nastěhovali do bytu, který byl celý vytapetován. Tapety byly brutálně lepené přímo na panel a my časem začali uvažovat o jejich likvidaci a o vyštukování stěn s následnou malbou. Představa doslova příšerná, ale nutná. Kdy to uděláme, kde seženeme řemeslníky, jak to bude probíhat, bude to ještě letos nebo to necháme na příští rok? Ještě se nic nedělo a my už byli, jenom z té představy, s energií na bodě 0. Jednoho dne jsem dětem po příchodu ze školy řekla: "Budeme trhat tapety!"
Tak jsme se do toho společně pustili. Manžel přišel z práce domů a nestačil se divit. A tím bylo rozhodnuto, couvnout už se nedalo. Najednou jsme v sobě objevili novou energii, začali se těšit na vymalovaný byt a postupně tak došlo na všechny místnosti. Nebylo to samozřejmě hned, nebylo to tak úplně jednoduché, práce s tím bylo fakt dost, ale nakonec jsme byli šťastní, že jsme to dokázali.
Po pravdě? Už bych to zažít nechtěla.


Jedna hádka s manželkou mě stojí víc energie než pět tiskových konferencí.
Charles de Goulle

Tak tohle posoudit neumím, nemám manželku.
 

Zeleninové placičky

Tentokrát mám dva vyzkoušené recepty na zeleninové placičky. Jsou opravdu dobré a pokud použijete kukuřičnou strouhanku, mohou si pochutnávat i ti, kteří mají bezlepkovou dietu.

Celerovo-sýrové placičky

1 hrnek jemně nastrouhaného celeru
1 hrnek goudy (může být eidam)
1 vejce
1-2 lžíce mléka
sůl, pepř, chilli, strouhanka, petrželka

Najemno nastrouhaný celer smícháme se sýrem, přidáme ostatní ingredience a ze vzniklé hmoty tvoříme placičky, které obalujeme ve strouhance. Smažíme v oleji.
Podáváme s bramborem a tatarskou omáčkou nebo se zeleninovým salátem.


Brokolicové placky

1 brokolice
2 vejce
3 polévkové lžíce hladké mouky
5 dkg strouhaného eidamu
muškátový květ, sůl, pepř, česnek, strouhanka

Uvařenou a okapanou brokolici nasekáme nadrobno. Dáme do misky spolu s ostatními surovinami, promícháme a podle potřeby přidáme strouhanku. Pečeme do zlatova a opět můžeme podávat s bramborem nebo zeleninovým salátem.




Edith a Marlene

10. února 2018 v 9:30 |  Divadlo
Pražské divadlo Pod Palmovkou uvádí hru už několi sezon, a když se mi naskytla možnost představení navštívit, neváhala jsem ani vteřinu. A bylo se opravdu na co dívat.
Hra je příběhem Edith Piaf, která svůj život neměla vůbec lehký. Jsme v ulicích Paříže, kde si Edith se svojí nevlastní sestrou Momo vydělávají na nuzný život. Zpěvem a tancem. A právě na ulici zaujala Edith svým zpěvem majitele kabaretu, který ji angažoval, vymyslel pro ni jméno Piaf - vrabec a tím pomalu nastartoval její kariéru.
Později měla úspěch nejen v Paříži, ale i v Americe, kde na její vystoupení přišla tehdejší smetánka spolu s Marlene Dietrich.
Dětství těchto hvězd snad nemohlo být rozdílnější. Marlene byla důstojnickou dcerou z bohaté rodiny, Edith dítě dvou alkoholiků, narozené doslova na ulici.
Později se z nich staly přítelkyně, Marlene Edith velmi obdivovala a její závislost na alkoholu, prášcích a později drogách neviděla ráda. Domlouvala jí, prosila, ale marně. Edithin život byl velmi bouřlivý, prožila několik milostných románků, dvakrát byla vdaná.
V roli Edith se představila Hana Seidlová, která zaslouží obrovský obdiv nejen za herecké ztvárnění role, ale za perfektní pěvecký výkon, který byl u obou představitelek umocněn ještě živým hudebním doprovodem. Všechny písničky byly s českým textem, a tak jediná výtka by mohla být pouze k závěrečné písni, známé Non, Je ne regrette rien (Ničeho nelituji), kterou bych raději slyšela v originále, ale i tak, klobouk dolů.
Vím, že ne každý toto představení může vidět, ale pokud vás zaujal život pařížského vrabčáka, určitě se podívejte na film Edith Piaf.


 


Kam se hrabe Velký bratr

6. února 2018 v 9:00 |  Tak jde život
"Milane, byl už jsi za tou babičkou?"
"Jasně, včera odpoledne."
"Hele, ukaž mi mobil. Milane, proč mi lžeš, včera odpoledne jste s bráchou jeli autem na fotbal."

Já vím, nic moc, spíš nic než moc, ale jako ukázka to poslouží dokonale.
Každý z nás si chce svůj čas vymezený pro život užít a žít tak nějak po svém. Jsme rozdílní, a to je dobře, proto i představy každého z nás jsou většinou jiné. Máme na to právo, je jenom na nás jaké priority zvolíme, s kým a kde budeme žít, co nás bude živit, jaké si vybereme nebo nevybereme sporty, záliby, koníčky, zkrátka jaký by ten náš život měl být, jak bychom si ho představovali. Ne vždy všechno tak úplně vyjde, ale takový už život prostě je.
O tom, že je ale docela podrobně sledován jsem neměla ani páru. Manželova informace o tomto faktu mi docela vyrazila dech.
Na mobilu má nainstalovanou aplikaci google mapy, což samozřejmě není nic neobvyklého, ale podrobný popis jeho pohybu už teda neobvyklý je, a to hodně. Monitoruje totiž jeho pohyb od okamžiku, kdy opustí byt včetně časových údajů. Dokáže rozlišit, zda se na cílové místo dostavil autem, MHD nebo šel pěšky, jak dlouho se tam zdržel a kam potom pokračoval. Aplikace vám spočítá i denní počet ušlých kilometrů.
Mě to děsí, děsí mě představa, že někdo může kontrolovat prakticky každý můj krok. Kam až ten vývoj bude pokračovat, jsou vůbec nějaké hranice, kdy už je to opravdu přes čáru?
Takhle si ty svoje životy budeme sice pěkně žít, ale pod něčím dohledem, a to vážně nechci.
Nestahujte aplikace a mobily nechte doma, to je také řešení... S vyplazeným jazykem




Bude zima, bude mráz

2. února 2018 v 18:50 |  Tak jde život
Tak se zpívá v jedné lidové písničce, která pokračuje slovy" kam se ptáčku, kam schováš?" Kam se schová dotyčný ptáček mě až tak moc netíží, ale jde o to, kam se schovám já. Od neděle nám meteorologové předpovídají poměrně značné snížení teplot, a to nejen na horách, kde se to v tomto období dá očekávat, ale i u nás dole, v nížinách a pod horami.
Je pravda, únor je na samém začátku a zima se své vlády tak lehce nevzdává. Jenom doufám, že nebude trvat příliš dloluho. Dneska jsme se ještě tak trochu namlsali předjarního počasí. Výjezd na chatu za ptáčky zpěváčky, doplnění jejich krmítek a následná krátká lesní procházka, to bylo celkem příjemné dopoledne.
Na příští dny si připravím pořádného kulicha a teplé zimní boty, které jsem letos ještě vůbec nepotřebovala.
Hezký víkend a pozor na rýmu a nachlazení. Mě už začíná pálit v nose.




Rakvičky - pokračování

30. ledna 2018 v 9:30 |  Vaření, smažení, pečení
V prosinci jsem psala o velmi zvláštním složení bezlepkových rakviček, které jsme zakoupili v prodejně s bezlepkovými produkty . Ve složení mě tenkrát fakt zaujala informace o tom, že výrobek, mimo jiné, obsahuje i pohonnou hmotu propan-butan. Žádné vysvětlení jsem nikde nenašla, a tak jsem ofocené složení poslala jako kuriozitu do pořadu ČT Černé ovce. K mému překvapení se během dvou dnů ozvala paní Fialová. Požádala o mojí adresu a konfekční velikost s tím, že kuriozitu odvysílají a jako pozornost zašlou tričko s logem pořadu. Během dalších následujících dvou dnů dorazilo tričko i s informací o odvysílání, a to hned na začátku února.
Ale stejně tomu pořád nerozumím Smějící se




Někdy mám tak trochu strach

28. ledna 2018 v 16:52 |  Tak jde život
Dneska odpoledne nebylo počasí zrovna moc příjemné, teploměr sice ukazoval 10°C, ale vítr fučel docela dost. Přesto jsme vyrazili alespoň na krátkou procházku. Kousek za naším domem jsme potkali dva asi dvanáctileté kluky, kteří, ne snad úplně úmyslně, ale přesto, ze zídky shodily prázdnou láhev. Na moje upozornění, že by ty střepy mohli alespoň odklidit ke straně příšla jejich reakce a se slovy stará krávo, pokračovali dál. Můj muž mě po tom pěkném oslovení upozornil, ať jsem ráda, že jsem nedostala na budku.
Musím upozornit, že se nejednalo o Hnědočechy, od kterých bych takovou reakci asi i očekávala, protože za ty roky společného soužití na pražském Žižkově už o nich něco vím. A protože vím, tam bych tu hubu držela rovnou, to jsem se naučila celkem rychle. Tady šlo ale o dva modrooké blonďáčky, doma určitě považované za milé, přímo roztomilé rošťáky.
Nicméně po pěkném oslovení jsem si uvědomila, že opravdu už žádná mladice nejsem, a naše kroky tak trochu morbidně zamířily na hřbitov. Možná, abychom věděli, do čeho jednou půjdeme, ale ani jeden zatím nespěcháme, ještě je čas. Aspoň doufám.
A proč to píšu do TT? Asi proto, že mám tak trochu strach z příliš benevolentní výchovy dětí, která dává možnost rozvíjení osobnosti ne vždy tím správným směrem. Strach z toho, že přestává existovat respekt a úcta k učitelům, rodičům, starým lidem a že si tu demokracii mnozí vysvětlují po svém. Vědí moc dobře na co mají nárok a právo, ale povinnosti je už nezajímají, to už zasahuje do jejich osobní svobody.
Na té odpolední procházce hřbitovem bylo i něco pozitivního, začátek nového jara se už hlásí rozkvetlými sněženkami.




Pension pro svobodné pány

25. ledna 2018 v 9:30 |  Divadlo
Irská komedie Seana O´Caseyho se znovu vrací na divadelní prkna. Tentokrát do divadla Palace. Díky režisérovi Jiřímu Krejčíkovi se tato jednoaktovka stala hitem už před mnoha lety. Celých 16 let se hrála v Činoherním klubu, televizní inscenace ji představila s Jiřím Menzelem a Jiřinou Jiráskovou, ale určitě nejznámější byla její filmová adaptace s Josefem Abrhámem, Ivou Janžurovou a Jiřím Hrzánem.
Hra se odehrává v mládeneckém penzionu, ve kterém platí přísná pravidla, především to o zákazu dámských návštěv.
Roli nájemníka Muligana hraje Patri Děrgel a v hlavní ženské roli se střídají mladé, skvělé herečky Marie Doležalová a Anna Fialová. V našem představení hrála Marie. Spolubydlícího nájemníka Halibuta skvěle vystřihl Lukáš Příkazký. Se známým filmovým zpracováním si představení nezadalo a může se s ním směle srovnávat. Generace mladých herců je opravdu skvělá a prosadit se v ní je určitě hodně těžké. Tady se to dokonale podařilo.
Spokojenost diváků byla patrná nejenom při potlesku i během představení, ale i na spokojených tvářích na jeho konci.
Divadlo Palace věnovalo inscenaci jako vzpomínku na režiséra Jiřího Krejčíka, od jehož narození uplyne v červnu 100 let.




Leden u nás patří chlapům

20. ledna 2018 v 9:30 |  Tak jde život
Leden je v naší rodině tak trochu měsícem klučičím. Narozeniny má brácha, synovec, můj otec a můj blog. U těch dvou posledně jmenovaných se trochu zastavím.
Otec oslavil svoje 89. narozeniny a já před ním každý den smekám ten pomyslný klobouk. S mojí matkou, která je o pouhé dva roky mladší, společně žijí neskutečných 67 let, můžu říct, že hezkých. Ve svých letech pořád ještě zvládají svoji domácnost se vším všudy.
Ona, žena, která se vždy věnovala celé rodině a domácnosti na 100%. Fyzicky zvládá domácí práce ještě teď, s hlavou už je to horší.
On, chlap, pro kterého byl nákup téměř nepředstavitelnou záležitostí, byť by se jednalo o nákup jedné jediné housky. Tenhle chlap teď plánuje, co uvařit, nakupuje, hlídá návštěvy u lékaře, kontroluje prášky, připraví vše potřebné pro uvaření oběda a nezbytné sobotní pečení a pokud si hlava mojí matky ten den zrovna nevzpomene, jak na to, tak uvaří sám. Její hlava si nevzpomíná čím dál častěji. Pomoc nechce, prý to zvládnou. Kdyby něco, tak zavolá. Chodím tam každý týden, nabízím pomoc, zbytečně. Za návštěvu je rád, rád si popovídá, má neskutečný přehled, co se kde děje. Tak aspoň něco, to je to nejmenší, co jim můžu dát.
Druhý oslavenec je můj, teď už tříletý blog. Sama se docela divím, že se mu celkem daří , myslela jsem, že se chudinka nedožije prvních narozenin. Samozřejmě žije i díky vám, kteří jste si k němu našli cestu a vaše komentáře mu dávají energii do dalších článků. Máme mezi vámi dost virtuálních přátel a na to je moc pyšný. Společně každý den zvědavě nahlížíme, co je kde nového, kam bychom mohli vyrazit na výlet, jakou knížku si půjčíme, co dobrého si uvaříme nebo upečeme. Těšíme se z vašich úspěchů, zahrádek, domácích mazlíčků, krásných fotek a samozřejmě z nově narozených broučků-miminek.
Díky za podporu v podobě komentářů, které jsou pro mne tou správnou hnací silou.



Strana štěstí

16. ledna 2018 v 18:46 |  Knihy a knížky
Jestli se chcete u knížky opravdu pobavit, tak si přečtěte právě tuhle. O její úspěšnosti svědčí i fakt, že má za sebou už třetí vydání.
Vlastimil Vondruška je známý svými historickými středověkými detektivkami, které jsou u čtenářů velmi oblíbené. Kniha Strana štěstí je satirický román, který nás humornou formou seznámí se vznikem nové politické strany, díky geniálnímu nápadu s losy. Nápad založit novou stranu vznikl při náhodném setkání aktérů v jedné restauraci. Strana se stává velmi úspěšnou, vyhrává volby, dostává se do Parlamentu, a tak jsme svědky jednání s Evropskou unií, tvorby nových zákonů, obsazování lukrativních postů, sestavování vlády ale i poslaneckého sexu.
Málokdy se u knihy směju nahlas, většinou se jenom usmívám, ale tady jsem se opravdu chechtala. Smích léčí, tak si ho určitě naordinujte.




Kam dál