Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Opožděný start

Úterý v 18:18 |  Moje tvoření
Letos mám nějak opožděný začátek, co se týče ručních prací. Když kolem sebe vidím pilné včeličky, tak se tak trochu sama před sebou hanbím. Většinou chuť na něco tvořivého přijde najednou, a pak začnu šmejdit na pinterestu nebo se nechám inspirovat šikulkama, kterých je tady dost a dost. Naposledy jsem objevila docela zajímavý háčkovaný návod na deku. Do deky se mi po pravdě moc nechtělo, ale pustila jsem se do polštářku, na který jsem využila různé zbytky vlny. Medvědi jsou také moje dílo, ale háčkovala jsem je už před dvěma roky. Ten největší byl mým prvním medvědím výtvorem a musím se pochválit, přestože od té doby jsem jich pár uháčkovala, ten první byl nejvydařenější. Nevím proč, ale je to prostě tak.


























O víkendu jsme byli s Barčou na procházce a ještě jsem si ji chtěla vyfotit v zimním roláku. Nechtěla chvilku postát, většinou na mě vystrkovala, víte co. Ale pak se jedna fotka povedla. Včera jsem v Blesku objevila soutěž nazvanou Nejpes, a tak jsem tam tu naší modelínu jen tak pro legraci přihlásila.



 

Máte doma termokrizi?

Pátek v 18:25 |  Tak jde život
Nastěnka na otázku zda je jí teplo odpovídala: "Teplo, dědečku mrazíčku." Já na stejnou otázku dostávám odpověď: "Zima, babičko mrazničko."
Poslední dobou se nějak nemůžeme dohodnout, kdy je doma teplo, kdy chladno a kdy vedro k padnutí. Většinou jsem to byla já, komu byla zima a kdo si na zimu stěžoval, ale poslední dobou se všechno docela radikálně změnilo. Na vině není klimakterium, jak by se mohlo zdát, období úporných návalů horka mám zdárně za sebou, pouze občas se ještě problém objeví, ale fakt jen občas. Ruce a nohy mívám studené poměrně často, ale to už tak nějak ke mně patří, jinak to snad ani neznám. Přesto mi doma zima není, což se nedá říct o manželovi, který byl naopak ten, kterému bylo horko pořád.
Změna je prostě život, a tak teď doma v obýváku hrajeme novou hru. On zavírá okna nadoraz a pouští topení, také nadoraz. Já chodím okna otevírat alespoň na malou skulinku a topení stahovat na polovinu, ovšem stačí na chvilku odejít z pokoje a zase je všechno nadoraz.
Je mi vedro, jdu se "jako" podívat z okna nebo zkontrolovat kytky na parapetu a nenápadně stahuju topení.
Je mu zima, navléká se do svetru nebo do županu, a tak to jde pořád dokola.
Docela mě potěšilo, že naše hrátky nejsou ničím ojedinělým, že se o tyto hádky zajímají i sociologové a odborně se jim říká termokrize.
To, jak člověk vnímá okolní teplotu, je velice individuální a závisí to na mnoha faktorech. Ženské a mužské vnímání tepla a zimy ovlivňuje např. konstrukce postavy, výška, objem, svaly, věk, kvalita spánku, kouření, stres, tlak, různá onemocnění.
Vnímání teplotních rozdílů je prostě věda a já už mám celkem jasno.
Podle všeho by největší zima měla být ženě starší, malé, hubené, která špatně spí, kouří, nezdravě se stravuje, je vystresovaná, má nízký tlak a pravděpodobně se léči na nějakou nemoc, třeba na cukrovku.
Tak proč do těch pomyslných kamen pořád přikládá můj muž?




Tenhle orgán nikomu nechybí

14. února 2017 v 17:48 |  Tak jde život
Orgány, důležité pro život člověka, jsou přece všeobecně dobře známé a nikdo o tom ani na chvíli nepochybuje. Mozek, srdce, plíce, játra, ledviny.
V sedmdesátých letech však existoval jeden, který se snažil nahradit všechny tyto životně důležité funkce, a ač se to zdá téměř nemožné, v mnoha případech se mu to dařilo.
Byl to orgán policejní moci. I mozek, který vykazoval celkem vysoké IQ, a právě takové měl v oblibě, dokázal tento orgán zdecimovat a poslat do kriminálů, psychiatrických léčeben, do dolů, třídíren odpadů, kotelen nebo do podobně myšlenkově "náročných" povolání.
Srdce, která bila za spravedlnost, svobodu a život s možností poznávání a vzdělávání ve světě, ta skutečně bita byla, to orgán nestrpěl. Srdce mnohokrát prohrálo i v milostných a rodinných vztazích prostě proto, že nedokázalo zvládnout každodenní nápor a tlak, a tak pro zdánlivý klid svých blízkých se mnohdy těchto vztahů vzdalo.
Bezstarostně se nadechnout a pročistit plíce čistým vzduchem, ani to leckdy nebylo jednoduché. O očistu těla i ducha se tento orgán staral dokonale. Filtroval veškeré informace, které by mohly zasít v našem těle zrníčko pravdy a poznání.
Byl neúnavný, neúprosný, pracoval tak, jak se od orgánu očekává, pracoval neustále.
Moc ráda jsem na vlastní oči pozorovala selhání tohoto orgánu a moc nerada bych přihlížela k jeho opětovnému oživení.
 


Rovnoprávnost v kuchyni

10. února 2017 v 17:55 |  Vaření, smažení, pečení
U nás v kuchyni vládne rovnoprávnost. S manželem se při vaření střídáme. Já jsem ta, která vaří klasiku a on se pouští do minutek a specialit, kterých je na internetu jako hub po dešti. Baví ho to a musím říct, že jeho specialitky mají opravdu úspěch. Používá speciální koření a ingredience, se kterými bych si leckdy nevěděla rady.
Jeho kohout na víně fakt neměl chybu a kachní prsa s pomeranči a portským, která jsou na přípravu docela jednoduchá, chutnají výborně.

Kachní prsa s portským vínem, medem a pomerančem

2 kachní prsa, 2 dcl šťávy z pomerančů, 2 lžíce medu, 1 dcl portského vína, 4 kuličky nového koření, čerstvě mletý pepř, sůl, plátek másla

Kůži na prsou nařežeme na čtverečky a z obou stran osolíme. V misce smícháme pomerančovou šťávu, portské, med, pepř a nové koření.
Kachní prsa položíme kůži dolů na suchou pánev, necháme zvolna prohřát a pak pečeme 12 minut, poté obrátíme a dopékáme dalších 5 minut. Do pánve s kachním výpekem nalijeme připravenou směs, přidáme máslo a přivedeme k varu. Na mírném ohni redukujeme do požadované hustoty. Prsa nakrájíme na plátky , přelijeme výpekem a jako přílohu podáváme šťouchané brambory.


Jako kuchař klasik jsem k odpolednímu kafíčku upekla bezlepkovou bábovku. Bezlepková dieta se v poslední době stala pro mnoho lidí módní záležitostí, ale u nás je to nutnost. Ne všechny bezlepkové moučníky bych mohla s klidným svědomím doporučit, ale tuhle bábovku určitě ano.


Bezlepková tvarohová bábovka

250g másla,25 g měkkého tvarohu, 1 prášek do pečiva, 1 vanilkový cukr, 250 g cukru krupice, 300 g bezlepkové mouky Jizerka, 5 ks vajec, citronová kůra, strouhaný kokos na vysypání formy, tuk na vymazání

Do mísy vložíme změklé máslo, tvaroh, žloutky, vanilkový cukr, cukr krupici a ušleháme do pěny. Přidáme mouku s kypřícím práškem a podle chuti nastrouhanou citronovou kůru. Nakonec vmícháme z bílků ušlehaný tuhý sníh.
Těsto přendáme do vymazané a vysypané bábovkové formy a v předehřáté troubě pečeme cca 50 minut na 170 stupňů.

Po upečení bábovku vyklopíme a ihned zabalíme do alobalu, ve kterém ji necháme vychladnout. Pokud bychom bábovku do alobalu nedali, bábovka by klesla!




Slavík

6. února 2017 v 17:13 |  Knihy a knížky
Přebal knihy často čtenáře naláká k jejímu přečtení, ale v tomto případě bych zřejmě přišla o nádherný příběh. Tak trochu se přebal nepovedl. Knihu mi doporučila kamarádka a jsem jí za to vděčná.
Silný příběh dvou povahově rozdílných sester je z doby druhé světové války. Odehrává se ve Francii, kdy do země vpadnou Němci a v životech lidí nastávají změny, mnohdy opravdu tragické.
Vianne, starší sestra žije ve vesničce nedaleko Paříže a po odchodu manžela, který je povolán do zbraně, zůstává sama se svojí malou dcerkou. Do jejího domu je nasazen německý kapitán a osamělá žena je nucena vycházet nepříteli vstříc neboť ji hrozí, že o vše přijde a bude muset opustit i svůj dům. Přes všechny překážky a nástrahy se zapojí do záchrany židovských dětí a z mladé ženy, zpočátku se vším smířené, se stává člověk, který nasazuje vlastní život za záchranu a pomoc těm ještě potřebnějším, než je ona sama.
Mladší sestra Isabelle žije v Paříži a je nucena přidat se ke krajanům, kteří své životy musí zachránit útěkem z hlavního města. Isabelle je velmi impulsivní človek, který se nechce jen tak smířit s nastalou situací. Přidává se k odbojovému hnutí a smyslem jejího života se stává pomoc sestřeleným letcům RAF. S pomocí ostatních převádí letce přes Pyreneje do Španělska pod přezdívkou Slavík.
Je to opravdu silný příběh z válečné Francie zejména o ženách a dětech, jejich těžkém dospívání, ale i o lásce sesterské, mateřské, o lásce k otci, a to vše na pozadí obrovských útrap a nebezpečí. Kniha je nádherně napsaná a přestože jde o válečnou tematiku, nepůsobí depresivně, jak by se na první pohled mohlo zdát. Můžu jenom doporučit.



Příběh paní Pavlíny

1. února 2017 v 17:18 |  Hrátky s češtinou
Už poměrně dlouho jsem netrápila mozeček vymýšlením příběhu na jedno písmeno. Tentokrát jsem vybrala "P".

Páteční poledne, pořád prší. Praha plná pospíchajících, přebíhajících, promoklých Pražáků.
Plnoštíhlá, pihovatá padesátnice Pavlína prochází parkem, přebíhá po přehledném přechodu. Páni! Pan Poštolka porušil předpisy. Postarším Peguotem paní Pavlínu porazil. Pavlíně pomáhá pouliční prodavačka prošlých polských potravin. Právě přijíždí příslušník pražské policie. Pobledlému Poštolkovi pohrozí pokutou, pokud pil pivo, podmínkou.
Přes parkoviště právě přichází podsaditý, pesimistický penzista, pan profesor Ptáček. Profesorova podnájemnice Pavlína pláče, podpatky polámané, potrhané podkolenky, podlitiny pravé paže, pravděpodobně pohmožděná páteř.
Promoklá, poraněná Pavlína potřebuje první pomoc. Policista přivolá pohotovost, přijíždí příjemný psycholog, pomáhá poraněné překonat první pocity. Překvapenou pacientku potom přebírá poliklinika. Potřebuje postel, prášky, podrobně prohlédnout, potvrzení pojišťovny, pořádného, poměrně protřelého právníka.
Peguot pana Poštolky patří profláknutému pražskému politikovi, předsedovi politické partaje.
Připravte prachy paní Pavlíno, privátní právník právě přichází.


Jak ten čas letí

26. ledna 2017 v 18:51 |  Tak jde život
Ještě nedávno jsem přemýšlela o vánočních dárcích, co dobrého uvařit, co upéct. Vánoce jsou nenávratně pryč a pomalu končí i první měsíc nového roku. Život utíká tak rychle až mě to začíná děsit. Právě teď, koncem ledna, to už jsou dva roky, co jsem si založila blog. Marně vzpomínám, co vlastně bylo tím impulsem, kde se vzal ten nápad, který mě nasměroval na stránky blog. cz a kde jsem vzala tu odvahu pustit se do něčeho naprosto neznámého. Vážně to nevím, ale jsem ráda, že se to stalo.
Sama sobě jsem dokázala, že se člověk v každém věku může naučit nové věci, a to i takové o kterých je přesvědčený, že jsou nad jeho síly. Mám z toho obrovskou radost i díky Vašim návštěvám a komentářům, které mě moc těší a utvrzují v tom, že až tak úplně pitomý nápad to snad nebyl.
A tak tomu svému blogu, a potažmo i sobě, přeju ještě dostatek nápadů, zážitků a spokojené návštěvníky.
Naše Barča, která je nedílnou součástí blogu, byla na samém začátku malé, roztomilé štěňátko. Za pár měsíců jí už budou tři roky. Vždyť to říkám, letí to letí .







Na závěr ještě dva citáty, o tom, co je čas a jak může být relativní.


Čas je pojem relativní a den může mít hodnotu pěti mminut anebo šdesátidvou hodin, což záleží na tom, co v něm prožijeme.
Miroslav Horníček

Minuta je dlouhá podle toho z jaké strany záchodových dveří stojíte.
neznámý autor

Mrzne a mrzne

20. ledna 2017 v 22:02 |  Tak jde život
Dneska dopoledne jsme si udělali takový malý výlet na chatu. Nemáme to daleko, tak jsme vyrazili jenom tak na otočku. Nakoupila jsem lojové koule a slunečnicová semínka pro ptáky, Barunka dostala teplý kabátek a jelo se.





Zima byla pořádná, zahrada pokrytá nedotčenou sněhovou peřinou je opravdu nádherná, ale přece jenom tak nějak smutná. Zamrzlé jezírko, zasypané sněhem nebylo ani vidět. Máme v něm sedm karásků, kteří už přežili šest zim, a tak doufám, že přežijí i tentokrát. Nejsou to rybky šlechtěné ale nachytané v nedalekém lesním jezírku, zřejmě proto jsou poměrně odolné.
Štěstí na jasnou a slunečnou oblohu jsme tentokrát neměli, a tak i fotka zasněžené loňské trávy u cesty je tak trochu smutná.




Fóbie z výšek a Stavovské divadlo

16. ledna 2017 v 17:27 |  Divadlo
Možná se ptáte, jak tyto na první pohled nesrovnatelné věci spolu souvisí. Souvisí a v mém případě opravdu hodně. Fóbii z výšek mám obrovskou i při sledování televizních dokumentů z vysokohorského prostředí, výškových budov i rozhleden, a to i z bezpečí pohodlného křesla v obýváku. Taková fóbie je provázena zvláštním pocitem a chvěním nohou, čemuž říkám, že se moje nohy bojí. V ojedinělých případech, kdy se ve výšce nacházím já sama se k tomu ještě přidává strach z pádu dolů, propadnutí podlahy, utržení zábradlí, zřícení mostu.
Na sobotní večer jsme měli lístky do Stavovského divadla, na hru Audience u královny, na kterou jsem se fakt hodně moc těšila. Nijak mě ani nezarazily vstupenky na I. galerii do 1. řady, přestože jsme museli šlapat až do 3. patra. V šatně jsme si odložili a pokračovali vyhledat naše místa. V ten moment mi došlo, kde budu muset trávit následující téměř tři hodiny.
První řada má před sebou hodně málo místa, koleny se dotýkáte balkonu, který je navíc hodně nízký a i já se svými 160 cm ho mám sotva tak do pasu. Pro můj pocit bezpečí by musel být vysoký alespoň tak, aby mi koukala jenom hlava, což uznáte, že v divadle fakt nejde. Polilo mě horko, ale jala jsem se bojovat. Zasunula jsem se do sedačky tak hluboko, že jsem na jevišti neviděla téměř nic a čekala na začátek představení s nadějí, že až potemní celé divadlo, dokažu se soustředit pouze na to, co se bude na jevišti odehrávat.
Představení začalo, pomalu jsem se vysunula a během chvilky opravdu vnímala pouze děj úžasné divadelní hry. Problémy nastaly zase o přestávce, kdy je třeba protáhnout tělo, opět se vrátit na své místo a sedícího diváka požádat v tom uzoučkém prostoru o průchod. Opět následovalo zasunutí do sedadla a po začátku druhé části pomalé napřímení a soustředění se na představení, které mělo obrovský úspěch. Závěrečné ovace nebraly konce, diváci tleskali ve stoje. Cítila jsem to stejně. Omlouvám se, paní Janžurová, také bych ráda tímto způsobem vzdala hold Vašemu hereckému umění, ale ....

Audience u královny

Divadelní hra je postavena na skutečnosti, že britská královna Alžběta II. pravidelně každé úterý přijímá premiéry britské vlády. Zachycuje Alžbětu od jejích pětadvaceti let, kdy nastupuje na trůn po smrti svého otce Jiřího VI. až do současnosti. Iva Janžurová mládne i stárne se svojí postavou naprosto přirozeně a nauvěřitelně. Sledujeme proměny ženy, která je pro své okolí tvrdá osobnost, zároveň však sama prožívá osobní krize a bolesti.
V dalších rolích se představí např. V. Postránecký jako W. Churchil, T. Medvecká jako M. Thatcherová, J. Hartl v roli Komorníka nebo I. Bareš jako nevychovaný premiér H. Wilson.
Představení trvá téměř tři hodiny a hlavní postava je až na malé vyjímky (rychlé převleky, paruky) neustále na scéně, což je výkon opravdu obdivuhodný.
Možná by mohlo být představení o něco kratší zkrácením některých scén, ale i při této délce se divák nenudí. Závěrečné ovace a neustále vyprodané představení je toho určitě důkazem.





Mama hotel

11. ledna 2017 v 19:13 |  Tak jde život
Co je to vlastně mama hotel? Označení vzniklo pro situaci, kdy dospělý, pracující potomek zůstává bydlet se svými rodiči , a to se všemi benefity. Očekává teplé jídlo, mnohdy i svačinky do práce, vyprané a vyžehlené prádlo, uklizeno a pochopitelně plnou lednici. Mnohdy mama hotel za tyto služby ani nepožaduje příspěvek, vše je v jeho režii.
Není bez zajímavosti, že klientelu těchto hotelů tvoří většinou muži, čímž všeobecný názor, že muži jsou nezávislejší než ženy, nějak pokulhává.
Ti se většinou nepodílejí ani na domácích pracech a mnohdy pro ně nebývá problém požádat rodiče i o finanční výpomoc. Hotel tak někdy horko těžko financuje veškerou režii, zatímco pracující klient si může ušetřit celkem slušnou částku na kvalitní mobilní telefon, oblečení nebo zahraniční dovolenou. Není to tak samozřejmě ve všech případech.
Najdou se ovšem i tací, kteří do práce nechodí vůbec, protože, on chudák ,nemůže žádnou najít. A proč by hledal, co mu chybí?
Toto jsou situace, které se v naší společnosti nevyskytují zase až tak dlouho, ale počet mužů, kteří zůstávají bydlet se svými rodiči i v dospělém věku, stále stoupá. Do konce osmdesátých let zůstávaly děti u svých rodičů do doby, než uzavřely manželství. V současné době odcházejí většinou kvůli škole nebo zaměstnání. Do manželství se mladí lidé moc nehrnou, chtějí nejprve vystudovat, cestovat, bavit se. Nic proti tomu, ale rozhodně by to nemělo být na úkor někoho jiného.
Většina rodičů svým dětem pomůže, ale je třeba vidět z druhé strany i nějakou tu snahu. Potom rodiče pomohou a pomáhají i velmi rádi.
Myslím, že hotelový řetězec Hilton se má pořád ještě co učit.



Kam dál