Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Fóbie z výšek a Stavovské divadlo

Pondělí v 17:27 |  Divadlo
Možná se ptáte, jak tyto na první pohled nesrovnatelné věci spolu souvisí. Souvisí a v mém případě opravdu hodně. Fóbii z výšek mám obrovskou i při sledování televizních dokumentů z vysokohorského prostředí, výškových budov i rozhleden, a to i z bezpečí pohodlného křesla v obýváku. Taková fóbie je provázena zvláštním pocitem a chvěním nohou, čemuž říkám, že se moje nohy bojí. V ojedinělých případech, kdy se ve výšce nacházím já sama se k tomu ještě přidává strach z pádu dolů, propadnutí podlahy, utržení zábradlí, zřícení mostu.
Na sobotní večer jsme měli lístky do Stavovského divadla, na hru Audience u královny, na kterou jsem se fakt hodně moc těšila. Nijak mě ani nezarazily vstupenky na I. galerii do 1. řady, přestože jsme museli šlapat až do 3. patra. V šatně jsme si odložili a pokračovali vyhledat naše místa. V ten moment mi došlo, kde budu muset trávit následující téměř tři hodiny.
První řada má před sebou hodně málo místa, koleny se dotýkáte balkonu, který je navíc hodně nízký a i já se svými 160 cm ho mám sotva tak do pasu. Pro můj pocit bezpečí by musel být vysoký alespoň tak, aby mi koukala jenom hlava, což uznáte, že v divadle fakt nejde. Polilo mě horko, ale jala jsem se bojovat. Zasunula jsem se do sedačky tak hluboko, že jsem na jevišti neviděla téměř nic a čekala na začátek představení s nadějí, že až potemní celé divadlo, dokažu se soustředit pouze na to, co se bude na jevišti odehrávat.
Představení začalo, pomalu jsem se vysunula a během chvilky opravdu vnímala pouze děj úžasné divadelní hry. Problémy nastaly zase o přestávce, kdy je třeba protáhnout tělo, opět se vrátit na své místo a sedícího diváka požádat v tom uzoučkém prostoru o průchod. Opět následovalo zasunutí do sedadla a po začátku druhé části pomalé napřímení a soustředění se na představení, které mělo obrovský úspěch. Závěrečné ovace nebraly konce, diváci tleskali ve stoje. Cítila jsem to stejně. Omlouvám se, paní Janžurová, také bych ráda tímto způsobem vzdala hold Vašemu hereckému umění, ale ....

Audience u královny

Divadelní hra je postavena na skutečnosti, že britská královna Alžběta II. pravidelně každé úterý přijímá premiéry britské vlády. Zachycuje Alžbětu od jejích pětadvaceti let, kdy nastupuje na trůn po smrti svého otce Jiřího VI. až do současnosti. Iva Janžurová mládne i stárne se svojí postavou naprosto přirozeně a nauvěřitelně. Sledujeme proměny ženy, která je pro své okolí tvrdá osobnost, zároveň však sama prožívá osobní krize a bolesti.
V dalších rolích se představí např. V. Postránecký jako W. Churchil, T. Medvecká jako M. Thatcherová, J. Hartl v roli Komorníka nebo I. Bareš jako nevychovaný premiér H. Wilson.
Představení trvá téměř tři hodiny a hlavní postava je až na malé vyjímky (rychlé převleky, paruky) neustále na scéně, což je výkon opravdu obdivuhodný.
Možná by mohlo být představení o něco kratší zkrácením některých scén, ale i při této délce se divák nenudí. Závěrečné ovace a neustále vyprodané představení je toho určitě důkazem.




 

Mama hotel

11. ledna 2017 v 19:13 |  Tak jde život
Co je to vlastně mama hotel? Označení vzniklo pro situaci, kdy dospělý, pracující potomek zůstává bydlet se svými rodiči , a to se všemi benefity. Očekává teplé jídlo, mnohdy i svačinky do práce, vyprané a vyžehlené prádlo, uklizeno a pochopitelně plnou lednici. Mnohdy mama hotel za tyto služby ani nepožaduje příspěvek, vše je v jeho režii.
Není bez zajímavosti, že klientelu těchto hotelů tvoří většinou muži, čímž všeobecný názor, že muži jsou nezávislejší než ženy, nějak pokulhává.
Ti se většinou nepodílejí ani na domácích pracech a mnohdy pro ně nebývá problém požádat rodiče i o finanční výpomoc. Hotel tak někdy horko těžko financuje veškerou režii, zatímco pracující klient si může ušetřit celkem slušnou částku na kvalitní mobilní telefon, oblečení nebo zahraniční dovolenou. Není to tak samozřejmě ve všech případech.
Najdou se ovšem i tací, kteří do práce nechodí vůbec, protože, on chudák ,nemůže žádnou najít. A proč by hledal, co mu chybí?
Toto jsou situace, které se v naší společnosti nevyskytují zase až tak dlouho, ale počet mužů, kteří zůstávají bydlet se svými rodiči i v dospělém věku, stále stoupá. Do konce osmdesátých let zůstávaly děti u svých rodičů do doby, než uzavřely manželství. V současné době odcházejí většinou kvůli škole nebo zaměstnání. Do manželství se mladí lidé moc nehrnou, chtějí nejprve vystudovat, cestovat, bavit se. Nic proti tomu, ale rozhodně by to nemělo být na úkor někoho jiného.
Většina rodičů svým dětem pomůže, ale je třeba vidět z druhé strany i nějakou tu snahu. Potom rodiče pomohou a pomáhají i velmi rádi.
Myslím, že hotelový řetězec Hilton se má pořád ještě co učit.



Chvála bláznovství

6. ledna 2017 v 18:47 |  Divadlo
Na konci loňského roku uvedlo divadlo Palace divadelní hru norského autora, Chvála bláznovství.
Hlavními postavami komedie jsou Elling a Kejall, dva mladí muži, kteří se poznali jako pacienti psychiatrické léčebny. Elling je velmi inteligentní třicetiletý muž, který se na klinice po smrti své matky léčí se sociální fóbií a autismem. Kejall je hromotlucký instalatér s poněkud nízkým IQ. Oba spojuje láska k ženám, kterou prožívají ve svých představách a fantaziích, a po propuštění z ústavu je spojuje i samostatný život. Ten je vlastně divadelním příběhem.
Jejich střety s každodenní realitou, problémy a situace se sociálním pracovníkem, který dochází do jejich bytu, aby jim pomáhal při překonávání každodenních situací. V jejich životě dochází k mnoha nepředvídatelným a opravdu humorným situacím, kdy si zároveň člověk uvědomuje osamocenost hrdinů, jejich strach z lidí i okolí, ale i touhu po lásce.
V hlavních rolích hrají Martin Hofmann a Filip Blažek a musím říct, že opravdu skvěle. Pohyby, mluva, gesta, mimika, hra očí, opravdu jim tu duševní nemoc věříte.
Představení s vlídným humorem a vtipem Vás přesto donutí k zamyšlení, že pro duševně nemocné lidi není samostatný život v současné hektické době nijak jednoduchý. Nakonec on není jednoduchý ani pro zdravého člověka.
Mohlo by se zdát, že toto téma není pro komedii zrovna to pravé, ale podle ohlasu diváků musím říct, že opak je pravdou. Laskavý humor a skvělé výkony určitě pobavily.


 


Start do nového roku

2. ledna 2017 v 19:05 |  Tak jde život
Vlastně jsem ani nevěděla, jak a s čím bude můj blog startovat do nového roku. Už to vím!
Dopoledne jsem byla na pravidelném pondělním cvičení pro nás starší a pokročilé. Relaxační cvičení s prvky pilates, dnes včetně cviků na uvolnění a posilování svalů kolem kotníků, to se teď v zimních měsících bude obzvláště hodit, naše chůze bude stabilnější.
Začalo trochu chumelit, nic moc, ale chodníky jsou bílé, vrstvička možná dva milimetry. Beru si připravenou tašku do knihovny a jdu si pro další příděl zajímavých příběhů i detektivek.
Ty dva pitomé milimetry stačily k zakrytí ledovky v naší ulici celkem spolehlivě, a tak jsem se po odchodu z baráku poměrně brzo válela na zemi. Dopad byl dost tvrdý i když zadek je docela v pohodě. Celou vahou jsem dopadla na loket. Zlomené to není, ale bolí to jako čert.
Cvičení na posilování kotníků nějak nevyšlo, někde se stala chyba. Jsou ovšem daleko horší pády a dopady, a tak ten raketový start do nového roku nedopadl zase až tak špatně.
Jó, knihovna měla ještě dneska zavřeno.



Přáníčko

22. prosince 2016 v 16:51 |  Tak jde život
Pro všechny milé návštěvníky blogu posíláme s Barunkou jedno velké přáníčko




Vánoční stromeček

20. prosince 2016 v 20:48 |  Tak jde život
Byl jednou jeden vánoční stromeček a tomu se na Štědrý den při zdobení rozbila skleněná špička. Co teď? Bylo už pozdě sehnat novou, a tak posloužil pletený kulich, který byl původně určený pro jednu panenku. Je to už opravdu hodně dávno, ale od té doby už žádnou špičku nepotřebujeme.



Rychlý dárek

18. prosince 2016 v 17:44 |  Moje tvoření
Na pondělí potřebuji pro kamarádku ještě jeden malý dárek, nejlépe něco vlastnoručně vytvořeného. Obrátila jsem se pro radu opět na stránky Pinterestu a opět jsem byla úspěšná. Vykoukl na mne roztomilý sněhuláček a dárek byl na světě.
Tak doufám, že se bude líbit...



Robin, postrach ulice

15. prosince 2016 v 16:32 |  Tak jde život
Určitě mnozí z vás znáte knihu Robin od Zdeny Frýbové, mimochodem úžasné vyprávění o soužití skotského teriéra Robina a jeho rodiny. O té ale psát nechci.
I my v naší ulici máme svého Robina. Je to už starší exemplář knírače pepř a sůl. Majitelka v důchodovém věku a tudíž také starší exemplář je panička, kterou by si leckterý domácí mazlíček určitě přál mít doma.
S Robinem vyráží na procházky s neúprosnou pravidelností za každého počasí. A to je právě ten problém, ta pravidelnost. Ráno totiž vycházejí kolem sedmé hodiny, a přestože je všude kolem vyvěšené upozornění, že volné pobíhání psů je zakázáno, pro Robina a jeho paničku tak nějak neplatí. Ale to je to nejmenší, co by mně vadilo. Ostatně Robin není jediný pejsek, který na vodítku nechodí.
Problém nastává v okamžiku, kdy je třeba Robina z jakéhokoliv důvodu přivolat. On je přece na procházce, teď jsem pánem já a za paničkou naklušu až v momentě, který uznám za vhodný zase jenom já. Tady přichází to jádro pudla (nebo knírače?).
Panička je majitelkou nejen svérázného knírače ale i celkem pronikavého hlasu, takže téměř denně kolem sedmé začíná budíček. Robin radostně vyběhne z baráku neznámo kam, a tak je třeba ho přivolat, aby společně vyrazili na každodenní ranní procházku. Podaří se to vždycky, ale záleží jen na něm, kolikrát musí panička použít svůj nepřeslechnutelný hlas.
Za hodinku se vracejí z procházky zase pěkně domů. Někdy je Robin rychlejší, a tak už spořádaně čeká u baráku. Většinou je rychlejší panička. A ta nečeká, ta řve. Prý za to mohou hárající feny, tak nevím.
V okolí je pejsků opravdu hodně včetně naší Barunky, a tak si jenom neumím představit rána, kdyby tímto způsobem své psí miláčky venčili všichni majitelé. Někteří totiž vyrážejí už kolem páté hodiny.
Přesto jsou všichni pejsci naší srdeční záležitostí a ani Robin není výjimkou. A tak díky za každé ráno, kdy se hledá jenom ON.




Zajímavý minitest

9. prosince 2016 v 16:22 |  Tak jde život
Dostala jsem v mailu tento minitest a pobavil mě tak, že se s vámi musím podělit. Vypněte troubu, slezte z oken a pojďte na chvilku zapomenout, že už jsou ty svátky opravdu za rohem.

Představte si následující situaci:
Stojíte v bytě a stane se naráz pět věci

1. zvoní telefon
2. pláče dítě
3. teče voda z kohoutku a za cvhíli asi přeteče
4. máte pověšené prádlo a začíná pršet
5. někdo zvoní nebo klepe na dveře

Napiště postupně pořadí tak, jak byste situace řešili za předpokladu, že máte ke všem událostem stejně daleko.
Pak se podívejte na konec tohoto testu.

Vyhodnocení:

Každá ze situací označuje určitou prioritu ve vašem životě a tímto jste zvolili svůj žebříček hodnot:

1. telefon - práce
2. dítě - rodina
3. přetékající voa - sex
4. prádlo - peníze
5. někdo za dveřmi - přátelé

Mimochodem, našel se někdo, kdo nezavřel vodu jako první?



Babiččino vánoční cukroví

4. prosince 2016 v 16:12 |  Vaření, smažení, pečení
Moje babička byla výborná kuchařka a na její vánoční cukroví vzpomínáme celá rodina. Některé recepty, vlastně ty úplně tradiční, mám schované a pečeme je dodnes. Určitě nepřináším nic neobvyklého, ale třeba se někomu některý recept bude hodit.

Máslové rohlíčky

28 dkg hladké mouky, 7 dkg moučkového cukru, 14 dkg oříšků, 1/4 kg másla a na obalení moučkový a vanilkový cukr

Všechny suroviny zpracujeme v hladké těsto, nastrouhané oříšky použijeme lískové nebo vlašské. Připravené těsto necháme v lednici odležet, nejlépe do druhého dne. Z těsta vytvoříme malé rohlíčky (po upečení zvětší objem), které klademe na suchý plech. V předehřáté troubě pečeme 12-15 minut. Po upečení rohlíčky ihned obalujeme v cukru.


Linecké těsto

1/2 kg hladké mouky, 4 žloutky, 25 dkg másla (Hera), 24 dkg moučkového cukru

Změklé máslo zpracujeme se všemi surovinami v hladké těsto. Necháme v chladu odpočinout alespoň 1/2 hodiny, můžeme zpracovat i druhý den. Na pomoučeném vále vyválíme z těsta plát silný asi 3 mm. Tvořítkem vykrajujeme kolečka, která přeneseme na suchý plech a pečeme 10-12 minut. Upečená kolečka necháme vychladit a poté spojujeme zavařeninou. Obalujeme v cukru nebo zdobíme polevou a oříškem nebo mandlí.


Rakvičkové těsto

15 dkg moučkového cukru, 4 žloutky, 4 kapky citronové šťávy, trochu vanilkového cukru

Žloutky, cukr a citronovou šťávu třeme 1/2 hodiny (šlehačem šlehám jednou metličkou 10 minut). Formičky vymažeme rozpuštěným máslem a do jedné poloviny naplníme těstem. Pečeme v dobře vyhřáté troubě. Jakmile těsto ve formičkách vyběhne, dopečeme při velmi mírné teplotě do růžova. Po dopečení ihned z formiček vyklopíme.
Podáváme samotné nebo se šlehačkou.




Kam dál