Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Víkend na horách

Pondělí v 18:54 |  Tak jde život
O víkendu jsme jeli navštívit dceru do Krkonoš a měli jsme opravdu štěstí na krásné počasí. Už dopředu proběhla rezervace stolu v naší oblíbené restauraci, kde opravdu dobře vaří a rezervace je jistota. Každý si vybral podle své chuti, ale Úpický řízek, který si dala moje dcera, vám musím ukázat.


To se určitě často nevidí a jak jsem pochopila, je to tam zřejmě jídlo dost oblíbené. Smažený vepřový řízek s knedlíkem a se zelím. Obě jídla mám ráda, řízek můžu prakticky kdykoliv, ale tuhle kombinaci si klidně odpustím.
Odpoledne byla ve Svobodě nad Úpou, jako každý rok, akce Rudolfovy slavnosti s průvodem dvořanů v dobových kostýmech, rytířů a samozřejmě i se samotným císařem Rudolfem. K dobré náladě hrála skupina Šlapeto, pivo teklo proudem a stánky nabízely dobrůtky všeho druhu, sladké i slané.
Ráno byly v plánu houby. Poznámky místních, že houby nerostou jsme vážně nebrali. Chyba, tam opravdu nerostou.
V poledne nás čekal zahradní oběd. Grilované maso a navíc lahůdky z udírny, kterou postavil přítel naší dcery. Byla to dobrota a ještě jsme dostali výslužku včetně rajčat, cuket, kedluben a zavařených okurek. Víkend se opravdu vydařil, jenom na ty houby musíme počkat. Možná týden, měsíc nebo rok. Uvidíme.
Ale i procházka byla fajn. Všude jsou nádherně upravené chalupy, tak se alespoň potěšila dušička a oko.


 

To snad ne! Oni žerou kocoury

8. září 2018 v 9:30 |  Tak jde život
Začátkem září máme s mužem výročí. Nechce se mi ani věřit, ale už je to fakt 45 let od naší svatby, čas opravdu letí jako bláznivý. Letí všem stejně a v tom je snad jediná spravedlnost.
Nedávno jsem si vzpomněla na jednu příhodu, která mě před tou řádkou let doslova rozhodila.
V pátek jsme odjížděli na víkend k manželovým rodičům. Byla to jedna z prvních návštěv, kdy je člověk ještě tak trochu nervózní a obě strany se vzájemně, opatrně poznávají.
Na dvorku nás čekala budoucí tchýně a můj nastávající se ptal, co dobrého uvařila, že už má hlad jako vlk. Maminka se lišácky pousmála a odpověděla, že přece kocoura. Můj muž, pořád ještě budoucí, se rozzářil, zasvítili mu oči a spěchal do baráku. Mně spadla brada.
Na verandě byl cítit česnek, hodně česneku a já začala propadat panice. To snad není pravda, oni žerou kocoury. Na venkově mají přece jenom blíž ke králíkům, slepicím, kachnám nebo husám, ale kocour?
Otec myslivec občas donesl nějakou divočinu, a tak jsem u nich prvně ochutnala třeba zajíce nebo srnčí, ale proč ten kocour?
Vyplašená jsem byla teda pořádně, jak řeknu u nás doma, jaké pochoutky připravuje moje budoucí tchýně. Moje babička by to snad nepřežila, sama měla dlouho problém s kuřetem a králíka neochutnala nikdy. Když o prázdninách pro dědu a nás vnoučata pekla řízky z králíka, sama si dělala řízek vepřový v jiné pánvi a dokonce používala i jinou vidličku na obracení. A teď kocour!
Nakonec se všechno vysvětlilo a já se na toho kocoura těšila také. Byl to vlastně bramborák a bramboráky ty já moc ráda.
Dlouho jsme se tomu i po letech smáli, z mojí tchýně se vyklubala báječná kuchařka, která by určitě skvěle zvládla i toho kocoura.




Lenost střídá lenora

2. září 2018 v 9:30 |  Moje tvoření
Nevím, jak kdo, ale já jsem během těch příšerných veder letošního léta byla úplně hotová. Lenost střídá lenoru, udělám jenom to nejnutnější a okamžitě jsem zase paralizovaná tím, až nepříjemným vedrem. Na sledování Blogu to vliv ještě nemá, tam jsem omezená pouze nabitou datovou kartou, ale veškeré mé tvoření je zřejmě to jediné, co bylo letos v létě na bodu mrazu. U mě to teda platilo stoprocentně. A to jsem byla většinu času na chatě, kde to bylo přece jen příjemnější.
Konečně se trochu ochladilo, začínám se probírat a občas vyvinu i nějakou tu aktivitu. Vzhledem k tomu, že náš malý synovec n u t n ě potřebuje nového opičáka, hned jsem se do toho dala. Pro jistotu raději hned dva, člověk nikdy neví, kdy se nějaký ten dárek může zase hodit.



 


Prázdniny jsou minulost

28. srpna 2018 v 16:25 |  Tak jde život
A už je to zase tady. Prázdniny končí, končí doba dlouhého vyspávání, pohodový pobyt u babičky s dědou, kteří od svých vnoučků většinou žádné velké povinnosti nevyžadují, konec téměř bezstarostných dvou měsíců.
Města se opět zaplňují dětmi a jejich rodičům nastává hektická doba shánění. Shánění školních potřeb, pomůcek a často i nového oblečení, protože nám ty děti přes prázdniny zase o něco povyrostly.
Na mnohé školáky i studenty čeká nový kolektiv, pro někoho to byly letos opravdu prázdniny poslední a ty čeká nástup do prvního zaměstnání. I některé mrňousky čeká první kolektiv dětí, první paní učitelka, nové povinnosti.
Do nového školního roku přeji všem vykročení tou správnou nohou. Dětem, učitelům i rodičům samozřejmě pevné nervy, které jsou potřeba pro všechny, vždy a všude.
Tak ať se vám v tom novém školním roce daří.




Pekařova dcera

22. srpna 2018 v 9:00 |  Knihy a knížky
Sarah McCoy je autorkou této nádherné knihy. Doporučila mi ji paní v naší knihovně a jsem za to moc ráda.
V knize se prolínají dva příběhy. Jeden, ten hlavní a nejzajímavější je příběhem Elsie, dcery pekaře v nacistickém Německu a druhý představuje o 60 let později novinářku Rebu.
Válečná doba přibližuje těžký život, obavy a strach, který prožívali i samotní Němci.
Rodina Elsie sympatizovala za války s nacisty, ona sama si postupně uvědomovala hrůzný systém a snažila se z něho vymanit. Nebylo to jednoduché, obávala se, že ohrozí nejen sebe, ale celou svou rodinu.
Elsie se v roce 1945 provdala za amerického vojáka a s ním odjíždí do Mexika, kde se vrací k rodinné tradici a otevře si pekařství.
Mladá novinářka Reba od svého nakladatele dostane za úkol napsat zajímavý vánoční příběh. Seznamuje se s Elsií, která nakonec souhlasí s napsáním svého životního příběhu. O životě prostých Němců, o pozvání nacistického důstojníka na vánoční večírek a strachu to odmítnout, o záchraně židovského chlapce, o své sestře zařazené do programu Lebensborn, o životě v dalekém Mexiku.
Hodně emotivní kniha, už dlouho jsem u žádné nebrečela, ale tentokrát ano.




Bylo léto, horké léto

17. srpna 2018 v 9:30 |  Tak jde život
Letošní léto bylo a vlastně ještě je až děsivě úmorné. Dlouhotrvající vedra nesvědčí většině z nás, ale ani zahradám, polím, lesům, zvířatům. Usychají zahrady, lesní stromky a letošní úroda určitě nebude patřit k těm bohatým.
Vysoké teploty parného léta snášíme lépe na chatě, kde jsme s malými přestávkami prakticky celé léto. Konečně jsem dokázala přemluvit i manžela ke koupání v nedaleké řece Sázavě. Autem jsme tam za 15 minut, a je to prostě paráda, což i sám uznal.
Pláž s kabinkami (místní chataři si je pronajímají i na celé léto), WC, stánek s občerstvením, kde si koupíte nejen pivo, ale i něco teplého k zakousnutí a (a to mi hlava nebere) bez vstupného. V dnešní době většinou téměř nemožné.
Koupání u jezu, opalování na jezu, teplá a čistá řeka a na celé pláži opravdu jenom pár lidí.
Starší lidé z okolních chat, pár rodičů s malými dětmi, babička s vnoučetem, jeden zamilovaný párek a toť vše.
Kde jsou všichni ti mladí, kteří léto co léto neodmyslitelně patřili ke břehům řek a rybníků, kde vznikala nová kamarádství, nové lásky, kde byl problém roztáhnout vlastní deku aniž bychom museli přeskakovat souseda.
Chápu, že spousta přírodních koupališť je uzavřená kvůli přemnoženým sinicím, ale tady je čistá řeka.
Nechce se mi věřit, že většina sedí u počítače nebo notebooku, to snad ne. Prázdniny u moře, brigády? Ale to přece bylo vždycky. Dovolená s rodiči, tábory i ty brigády. Tak kde ti mladí teda jsou?




Co teda vlastně jsem ?

12. srpna 2018 v 9:30 |  Tak jde život
Ve škole jsem začala psát pravou rukou, běžně ji používám a myslela jsem, že s tím problém nemám. Vím, že žehlím levačkou, ale nijak jsem o tom nepřemýšlela, prostě to tak je.
Minulý týden se ozvala, celkem dost silně, artróza palce pravé ruky. Diagnostikovanou ji mám už několik let, ale kromě jednoho období několika rehabilitací byla celkem pokorná. Zřejmě čekala na svůj okamžik a ten stál za to. Musela jsem odjet k ortopedovi na obstřik, ale valného zlepšení jsem se zatím nedočkala.
Ale proč to vlastně píšu. Šla jsem si čistit zuby, problém. Učesat, problém. Zjistila jsem, že já tu levou ruku pužívám celkem často. Při fénování mám kartáč v levé ruce, vyčesávám Barču také levou, nádobí myju také levou a některé věci dělám obouruč.
Určitě jsem pravák, ale fakt jsem si vůbec neuvědomila, kolik věcí tou levou vlastně zvládám lépe než tou pravou. No, lépe, někdy jsou levé obě dvě (nebo pravé?).



Od Hrušky bez hrušky

7. srpna 2018 v 9:00 |  Vaření, smažení, pečení
Dívám se občas na nedělní pořad s Láďou Hruškou a už mockrát jsem si říkala, to zkusím. U toho ale zůstalo.
Nejsem žádná pekařka ani cukrářka, což ostatně možná i víte, ale tenhle recept mne nadchnul jednoduchostí a hlavně rychlostí. Vyzkoušela jsem. Všechno je pravda a navíc náramně chutná.

Tvarohové nebíčko

1 hrnek hladké mouky
3/4 hrnku cukru
4 vejce
1 prášek do pečiva
špetka cukru

na nebíčko

měkký tvaroh (použila jsem ve vaničce)
šlehačka
vanilkový cukr
kakao

Vejce vyšleháme s cukrem do pěny a přidáme ostatní suroviny. Tvaroh také vyšleháme s vanilkovým cukrem a opatrně vmícháme šlehačku.
Těsto pečeme při 200°C 10-15 minut. Necháme vychladnout, potřeme našlehaným tvarohem a posypeme kakaem.
(Uvedené množství tvarohu se mi zdálo trochu málo na celý klasický plech, proto jsem použila plech menších rozměrů).




Znáte čarověníky?

2. srpna 2018 v 9:00 |  Tak jde život
Jeden nádherný čarověník jsme viděli při návštěvě Kladské, nedaleko Mariánských lázní. Čarověníky se vyskytují vysoko ve větvích stromů, vznikají v důsledku patogeních organismů a nejčastěji je vidíme jako hustý keřík s krátkými a zahuštěnými větvičkami. Čarověníkům byla připisována magická moc, přinášely prý štěstí i smůlu a věřilo se, že vznikají po zásahu bleskem, což je v ojedinělých případech pravda.




Máme na zahradě smrk Conica, což je pravidelně kuželovitý kultivar severoamerického smrku. Jeho jehlice jsou krátké, měkké a krásně zelené. Vzhledem k tomu, že se jedná o kultivar, může se někdy třeba i po dvaceti letech mezi jeho větvemi objevit původní podoba. Nám se to stalo, původní verze smrku opravdu vyrůstá z hlavního kmene. Když jsme tuto zvláštnost před lety objevili, mysleli jsme, že jde právě o čarověník, ale v tomto případě jde o mutaci.



Byla to chyba? Určitě ne

29. července 2018 v 9:30 |  Tak jde život


Spousta lidí má nějakou svou oblíbenou sbírku plyšáků, angličáků, známek, zvonečků, pivních tácků a spoustu jiných, někdy i netradičních předmětů. Sama mám plyšové medvědy a zvonečky a moje hodně oblíbená herečka třeba opičáky.
V té souvislosti jsem si vzpomněla ještě i na vlastní sbírku malých opiček, někdy i trochu větších. Občas to byly právě ty víkendové se spoustou přátel na chatě nebo v místní hospůdce.
Byla to chyba? Myslím, že ne. Všichni jsme dávno z té doby vyrostli, naše kategorie se pohybuje kolem označení 60+ , v MHD máme zlevněné jízdné a někteří už mohou jezdit zcela zadarmo. Naše děti v mnoha případech mají vlastní děti, ale všichni svorně na ty časy rádi vzpomínáme. Tolik srandy při našich sešlostech, narozeninách někdy i dovolených už asi nezažiju,ale ty vzpomínky, ty nám nikdo nevezme. Vlastně mohl by, ten zákeřnej Němec. To by teprve byla chyba.




Kam dál