Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Byla jednou jedna ZŠ

Středa v 17:08 |  Tak jde život
Doba mé školní docházky je už tak strašně dávno, že se vzpomínky na ní tak nějak vytrácejí, zamlžují a přesto se na některé zapomenout nedá.
Chodila jsem na základku v jedné pražské čtvrti, kde základních škol bylo hned několik. Přesto si myslím, že ta naše byla tak trochu jiná. V té době mně ovšem připadalo všechno naprosto normální. Třeba i to, že jsme jako žáčci prvního stupně museli do školy chodit v pracovním plášti. Teda přesněji, my holky měly modré pracovní pláště, kluci nosili tmavé návleky na rukávech u košile. Přesně takové, jaké můžete vidět u úředníků ve filmech pro pamětníky. Není to žádný vtip ani výmysl. Naše maminky by mohly vyprávět, jak musely pro své dcery opatřit pracovní plášť. Ty šikovnější ušily, ty méně šikovné nechaly ušít. Maminky kluků to s návlekama měly podstatně jednodušší.
Tahle šaškárna trvala, tuším, jenom jeden školní rok. V dalším roce už naše školní fotky dokazují, že pokus o přiblížení se školákům v SSSR skončil.
Normální bylo i to, že jsme skládali pionýrský slib, což bylo běžné na všech školách až do roku 1990. Ale my jsme ten slib slavnostně skládali v Muzeu V.I. Lenina v Hybernské ulici (dnešní sídlo ČSSD). Tím okamžikem se pro nás stal pionýrský šátek součástí denního školního oblečení. Každý týden se ve třídě měnila důležitá služba nejen na mytí tabule, ale i na každodenní hlášení učiteli, kdo nemá šátek. Jeho zapomenutí byl větší problém než zapomenutý domácí úkol.
Normální byl i obrovský venkovní bazén v areálu školy, který jsem za celou školní docházku neviděla napuštěný. V zimě jsem to celkem chápala, ale v létě? Vlastně byly prázdniny ...
Normální bylo i to, že se holky v dílnách učily pilovat, hoblovat, zatloukat hřebíky a kluci v pracovní výchově šili z tepláků palcové rukavice. Na to obzvláště rád vzpomíná můj brácha.
Přesto pro nás bylo naše dětství naprosto normální. Byla to vlastně doba bezstarostnosti, her, kamarádství a pionýrský šátek, sliby i pracovní pláště zůstávají úsměvnou vzpomínkou.




 

Pečení není moje hobby

17. listopadu 2017 v 9:30 |  Vaření, smažení, pečení
Když jsem se před více jak 40ti lety vdávala, neboť i u nás se objevil spermoníček šikula, vaření pro mne bylo opravdu velkou neznámou. Doslova. Já neuměla vůbec nic, jen kromě čaje, melty a brambor. Zkrátka naprostý neználek. Já snad ani nevěděla, co s kuřetem, jestli ho v tom igelitu nechat nebo vyndat. Můj první domácí knedlík se mi při vyndavání z hrnce tak trochu "proletěl" po kuchyni, ale chuťově byl překvapivě dobrý.
Při mých začátcích v kuchyni byla po ruce moje milovaná babička, a to přímo nebo jako poradce na telefonu. Postupně jsem se naučila uvařit skoro všechno a myslím, že docela dobře. Jenom to pečení mě nikdy moc nebavilo a tam, kde se v receptu vyskytuje slovo kvásek, obracím stránku. Přesto koláče, bábovky i vánoční pečivo zvládám, zase až taková trubička nejsem.
Problémy mám s pečením bezlepkových zákusků, se kterými je třeba se popasovat po zjištění celiakie u mého muže. Receptů je na internetu spoustu, koupila jsem si knihu Vaříme bez lepku, ale můj moučník většinou není takový, jak prezentuje obrázek. Ale tento víkend jsem si doma šplhla. Hraběnčiny řezy bez lepku byly opravdu moc dobré, i na tom talířku jsou celkem lákavé. Zkrátka se musím pochválit, moje hobby to totiž není.

Hraběnčiny řezy bez lepku

4-5 jablek, 450g bezlepkové mouky (Jizerka), 4 vejce, 250 g másla, 1 prášek do pečiva, 190 g cukru, 1 vanilkový cukr, 1 skořicový cukr, citronová šťáva, sůl

Nastrouhaná jablka pokapeme citronovou šťávou.
Do mísy dáme mouku, prášek do pečiva, žloutky, 110 g cukru, změklé máslo a špetku soli. Vypracujeme hladké těsto a menší část odložíme do mrazáku.
Bílky se zbylým cukrem vyšleháme na tuhý sníh.
Vyválené těsto položíme na plech s pečícím papírem, rozložíme strouhaná jablka, posypeme vanilkovým a skořicovým cukrem a zakryjeme sněhem z bílků. Na sněhovou peřinku nastrouháme těsto z mrazáku a v předehřáté troubě pečeme cca 30 minut při 180°C.
Bezlepkové řezy krájíme až po vychladnutí!




Tak to je opravdu navždy

12. listopadu 2017 v 10:30 |  Tak jde život
Ať chcete nebo ne, tenhle příběh je prostě " navždy". Když si ten nejrychlejší a nejbojovnější spermoníček najde to svoje správné vajíčko a podaří se mu tam pěkně tiše zabydlet, začíná kolotoč věčných starostí ale i radostí. Ten spermoníček šikula si situaci vůbec neuvědomuje, ale pro všechny v jeho okolí provždy končí, většinou do té doby celkem bezstarostný život, a začíná život úplně nový. Nový, zvláště pro jeho mnohdy i nepřipravené rodiče a pokud je to první výrazný úspěch v boji na tomto poli, tak i pro budoucí babičky a dědečky.
Všudypřítomný strach a obavy o malého tvorečka právě začínají. Začínají a prakticky nikdy nekončí. Prožíváme každou nemoc, každý nezdar a neúspěch a naopak z každého úspěchu se dokážeme radovat. Prožíváme předškolní i školní období střídavě s napětím, obavami, ale i s radostí a pýchou.
Život jde dál, školní období končí, přicházejí první lásky, první kroky v zaměstnání, první známosti, společné bydlení. A tam někde už opět čeká další spermoníček šikula, aby se ten koloběh života nikdy neuzavřel. Tak to má být, tak je to správně...



 


Obyčejný školní retro den

8. listopadu 2017 v 13:30 |  Retro vzpomínky
Mám toho nějak moc, snad to všechno stihnu. Večer musím Honzíkovi připravit tašku do školy . Budou se učit hodiny a potom mají čtení, tak ještě , na ten jsem posledně málem zapomněla. Poslední hodinu mají tělocvik , tak je potřeba ještě přemáchnout trenýrky, posledně s nimi Honzík zřejmě vytřel celou tělocvičnu. Ve čtvrtek bude potřebovat vodovky a plnicí pero , to zítra musím všechno nakoupit.
Helenka už je zkušená školačka, ta už se učí i ruštinu a docela jí to jde. Dala mi podepsat žákovskou knížku, nesmím zapomenout jako posledně nebo zase bude poznámka. Ale to má ještě čas. Zítra jedou na výlet, tak hlavně najít chlebník a pláštěnku v televizi říkali, že bude pršet. Ještě jí dám s sebou cigarety ne, nebojte, to jsou jenom žvýkačky. A teď už jenom připravit stravenku na zítřejší oběd , to by mi neodpustila.
Až se zítra večer sejdeme, určitě si dáme polárku a třeba si zahrajeme i blechy

Mně změna času nevadí

4. listopadu 2017 v 10:30 |  Tak jde život
V době mého dětství žádná změna času neexistovala, po celý rok byl prostě čas jenom jeden. V roce 1979 byl zaveden čas letní , který spoustě lidí přináší řadu problému, mimo jiné i problémy zdravotní. Já s přechodem na letní a středoevropský čas naštěstí žádné problémy nikdy neměla. Pravda, zkrácení spánku o jednu hodinu mi teda dost vadilo, ale vlastně jen ten první den. Tělo si na nový režim rychle zvyklo a teď, když můžu klidně spát a vstávat bez asistence budíku, není problém už vůbec žádný.
Jediný člen naší rodiny, který problém se změnou času měl, je naše Barunka. Je zvyklá dostávat misku s krmením večer kolem šesté a její žaludek je na tuhle dobu prostě nastavený. Kolik právě ukazují hodiny jí naprosto nezajímá, její hodiny ukazují, že už je čas. A miska je prázdná, proč?
Vlastně mi to vůbec nedošlo, když za mnou v neděli přišla v pět, odešla a zase přišla, koukala tak nějak vyčítavě a já, panička, nic. Teprve když začala poštěkávat a odbíhat do kuchyně ke své prázdné misce, tak mi to docvaklo. Je čas krmení, a to je prostě fakt. Kolik ukazují hodiny to není vůbec, ale vůbec důležité.
Stejnou zkušenost má i moje kamarádka s kočkama. Rozdíl je v tom, pro mne dost podstatný, že ona ty svoje kočky krmí sice také v šest, ale ráno. Budíček v pět pro ni tentokrát opravdu moc příjemný nebyl. Ale vysvětlete to těm hladovým tvorečkům.




Ponožky nejen na nožky

1. listopadu 2017 v 9:30 |  Moje tvoření
Ponožky opravdu nemusí být jenom na nožky, ale dají se z nich tvořit i hračky pro děti. Figurky plním dutým vláknem, takže jsou opravdu lehoučké a pro dětskou ručičku velmi příjemné. Vytvořila jsem už několik medvídků, opic a zatím posledním ponožkovým výtvorem jsou panenky.
Inspiraci mi většinou přinese oblíbený Pinterest a na YouTube se potom dají vyhledat podrobné videonávody prakticky na cokoli. Můžete podle nich vařit, plést, háčkovat, natírat, malovat, renovovat nebo třeba najdete nový způsob na uvázání vaší šály nebo šátku.
Všem přeji příjemné podzimní dny a kolem jen samé milé a pozitivně naladěné osoby.




Vyšehradské procházení

27. října 2017 v 10:30 |  Tak jde život
Nad pravým vltavským břehem se tyčí skála, na které vzniklo v 10. století opevněné hradiště, spjaté s naší historií i mnohými pověstmi, Vyšehrad. Je to velmi oblíbené místo pro procházky nejenom Pražanů, ale i návštěvníků města, které láká nádherným výhledem, ale i památkami.
Nádherný kostel sv. Petra a Pavla, rotunda sv. Martina nebo Vyšehradský hřbitov se společnou hrobkou nejzasloužilejších osobností českého národa - Slavín.
V týdnu jsme si udělali odpolední procházku po vyšehradských hradbách a po podzimně vybarveném, přilehlém parku. Sluníčko svými paprsky tak trochu šetřilo, ale i tak to bylo příjemné odpoledne.



Je to málo nebo dost?

21. října 2017 v 15:54 |  Tak jde život
Minulý víkend byl tak trochu pracovní. I když pracovní spíše pro objednanu partu šikovných chlapíků. Na zahradě bylo potřeba zlikvidovat starou kůlnu na dřevo a rozpadající se přístřešek na cirkulárku a další nářadí, potřebné pro práci na zahradě.
Kůlna už měla za sebou pár desítek let, a tak chaloupka na kuřích nožkách proti ní byla luxus pětihvězdičkového hotelu. Stržení kůlny a odvoz bordelu, jinak se to snad ani nazvat nedá, zabralo téměř celou sobotu. A že toho málo nebylo. Opravdu důležité pro nás bylo hlavně zajištění odvozu, s tím bychom si sami poradili dost těžko.
Součástí odpadu byly i eternitové desky, které se kdysi běžně používaly na různé stavby a jejich zastřešení, a ne jinak postupoval i původní majitel. Eternit je zařazen do nebezpečných odpadů, a proto se s ním tak musí nakládat. Zajistili jsme odvoz na místní skládku, kde byla zjištěna váha přes 300 kg a zaplatili částku 1800,- Kč. Není to zrovna málo, ale "hřál" nás pocit, že jsme se zachovali zodpovědně a naše, beztak už zkoušené životní prostředí, nezatížili dalším škodlivým odpadem.
Co mě ale nezahřálo ani na okamžik, byly další částky, které je třeba při likvidaci zaplatit.
200,- Kč administrativní poplatky (asi za vystavenou fakturu?)
20,- Kč za zvážení odpadu (rozdíl mezi naloženým a vyprázdněným autem)
Předpokládala bych, že je vše už zahrnuto v ceně, ale předpokládala jsem blbě.
Měli jsme štěstí, že bylo na naší straně i počasí, sluníčko hřálo jako uprostřed léta. Možná, že bychom v deštivém počasí nějakou tu korunu ještě připlatili za obsluhu v nepříznivých podmínkách.


Světem letí dokonalost

16. října 2017 v 16:41 |  Tak jde život
Ze všech stran na nás útočí dobře mířené reklamy na nejrůznější přípravky, výrobky, doplňky stravy a četná zařízení pro naši celkovou dokonalost. Dokonalá pleť, postava, zuby, vlasy, strava, dokonalý životní styl.
Firmy, které se zabývají správnou životosprávou, životním stylem a samozřejmě následným zhubnutím při používání jejich zaručeně jedinečných přípravků, zažívají zlaté časy již řadu let a dlouho ještě zažívat budou.
Kdo by nechtěl být štíhlý, prakticky bez jakékoli námahy, odříkání a pevné vůle. Tak jednoduché, stačí sezobnout zázračnou pilulku.
Vrcholem těchto zaručených "výsledků" jsou zeštíhlující boty (čtete dobře) inzerovanou prodejnou TV product. Větší blbost jsem ještě neslyšela, ale nekupte to!
Chcete mít zuby bílé jako čerstvě padlý sníh, hřívu nádherně lesklých vlasů, pleť bez jediné vrásky, hladkou jako dětská prdýlka? Na všechno se nějaký ten přípravek určitě najde, stačí jen trochu provětrat účet a je to.
Potom ale nechápu, proč mnohé dívky a mladé ženy nemají postavičku ham ham, mastné a neupravené vlasy jim také na přitažlivosti moc nepřidají. Oblečení mnohdy na první pohled neprozradí, zda jde o slečnu nebo mladíka, o váhových kategoriích ani nemluvím. Těžká váha se objevuje v docela velké míře už na základních školách.
Také teda nechápu, proč já, moje kamarádky i ostatní ženy v našem věku vypadáme tak, jak vypadáme. Do tváří se nám vepsaly vrásky, žádná z nás většinou postavu modelky nemá a pokud vím, shazování kil je sakra tvrdá dřina a ty vrásky by možná chtěly přežehlit přes mokrý hadr, ale raději to zkoušet nebudu, výsledek je nejistý.
Ale zuby, to je jiná. Některé z nás mají opravdu zářivě bílé zoubky, většinou jsou to ty vyndavací zas tam dací. V tomto věku bych to ovšem připisovala na vrub zubního laboranta. Tady by se mělo té zářivosti přece jenom ubrat.
Uznejte sami, zářivě bílý úsměv ve vrásčité tváři, lemované většinou šedivými vlasy, to už je skoro panoptikum.
Někde bude zřejmě chyba. Asi klamavá reklama Usmívající se

Už jste vyzkoušeli patison?

12. října 2017 v 10:30 |  Vaření, smažení, pečení
V našich kuchyních není patison zrovna moc rozšířený, ale pokud vyzkoušíte, určitě Vás nezklame. Od své sousedky jsem tentokrát patison dostala opět s vyzkoušeným receptem. Na internetu najdete receptů hodně, připravuje se různými způsoby, ale já vsadila na sousedčinu radu a volba to byla skvělá.

Zapečený patison

1 malý patison
2 cibule
3 zelené papriky
3rajčata
2 vejce
10 dkg tvrdého sýra
10 dkg anglické nebo oravské slaniny (nemusí být)
3 stroužky česneku
sůl, pepř, směs italského koření, olivový olej

Patison oloupeme, zbavíme semen, nakrájíme na hranolky, posolíme a necháme "vypotit". Do pekáčku nebo zapékací misky nalijeme trochu olivového oleje a rozložíme osušený patison. Přidáme na kolečka nakrájenou cibuli, česnek, proužky papriky, slaninu, sůl, pepř a podle chuti koření. Necháme zapéct cca 30 minut, směs můžeme občas promíchat. Poté přidáme spařená a oloupaná rajčata, nakrájená na plátky a zapékáme ještě 10 minut.
Nakonec zasypeme nastrouhaným sýrem a zalijeme vejci.
Celková doba pečení je zhruba 45 minut při 180 stupních.
Můžete podávat s bramborem, ale moc dobré je to i s chlebem.



Kam dál